Možná, že si vzpomenete na příběh 17leté Lucky, která zde před časem řešila své nechtěné těhotenství. Měla tehdy velké problémy s rodiči, kteří ji nutili jít na potrat. A stalo se něco, co se nám stává málokdy. Lucka se nám opět ozvala, aby nám napsala, jak se celá její situace vyvinula. Musím říct, že mě tato zpětná vazba velmi překvapila, a také potěšila. Do chvíle, než jsem si přečetla, jak je na tom Lucka nyní.


 

Milá redakce a čtenářky,

 

Možná, že si na mě ještě vzpomenete. Žádala jsem zdejší čtenářky o radu, protože jsem byla v těžké situaci. Je mi 17 a čekala jsem se svým přítelem dítě. Čtenářky mi tehdy hodně pomohly radou, a tak a řekla jsem si, jim tedy dám o sobě vědět, jak to všechno dopadlo.
/článek najdete ZDE, pozn. red./

 

Dopadlo to asi špatně. Teda asi určitě špatně. I když jsem si miminko moc přála, nedokázala jsem si ho uhájit. Rodiče byli zásadně proti a řekli mi, že se o mě ani moje dítě starat nebudou.

Šla jsem na potrat! Bylo mi hrozně. Věděla jsem, že to nechci udělat. Ale neměla jsem tušení, jak bych to všechno zvládla. Luboš u svých rodičů pochodil stejně. Ani oni nám nepodali pomocnou ruku.

 

Od té doby, co jsem to udělala, jsem totálně na dně. Pořád brečím, nemůžu se z toho dostat. Myslím na to maličké a na to, že jsem ho zabila. Strašně jsem zhubla. Jsem protivná a podrážděná. Luboš se se mnou rozešel. Zhroutil se mi celý svět. Nic mě nebaví, ve škole propadám, naši se na mě zlobí. Že prý hysterčím a ať se s tím už konečně vyrovnám.

 

Připadám si tak strašně sama. Je mi moc smutno. Vím, že jsem udělala hloupost, že jsem si to děťátko měla nechat. Nevím, jak by to všechno dopadlo, ale určitě by se něco dělat dalo. Jenže to už zpátky nevezmu. Je to pryč. Nenávratně.

 

Prosím vás, je to normální, že jsem takhle na dně? Dostanu se z toho někdy? Moc děkuju za vaše reakce.

Reklama