Těžko říct. Spíš mám pocit, že díky němu nevnímám oděv jen jako estetický objekt, ale jako nositele významu, atmosféry a identity. V divadle kostým nikdy není jen něco, co má herec na sobě, ale vždy vypráví o postavě, jejím postavení, psychologii, době, rozpoložení…
Má to tak asi většina návrhářů, ale pro mě je to odraz toho divadla.
Ve vaší tvorbě se propojuje první republika, art deco i japonský minimalismus. Jak se tak rozdílné inspirace potkaly právě ve vašem stylu?
Jsem trochu staromilec. Francouzštinu jsem dlouho studovala a našla jsem si k ní velmi blízký vztah a následně taky k francouzské kultuře samotné. Japonsko mě vždycky fascinovalo odlišností, klidem, čajovými rituály, jídlem…
Všechny tyto motivy nebo inspirace se ale potkávají v určité jednoduchosti, střídmosti, kvalitě zpracování a kvalitě materiálů.
Říkáte, že chcete vytvářet šaty, které žena unosí ráno do kanceláře i večer do divadla. Myslíte si, že dnešní ženy už hledají v módě více pohodlí než okázalost?
Myslím, že okázalost nemusí být nutně nepohodlná. Zároveň slovo „okázalost“ mi přijde mírně pejorativní. Nakonec nějaký kousek oblečení, který je výrazný, ojedinělý, může být právě to v čem se člověk cítí nejlépe. Spíš mám pocit, že se snažíme žít aktivní život, na který musíme navázat i tím, jak se oblékáme, kolik času máme na to vybírat si ráno outfit z plné skříně. Není čas přemýšlet nad tím, co všechno mě dneska čeká a podle toho se oblíkat. Musí to být vlastně trochu připraveno na každou situaci. Mám pocit, že v mém podání tomu tak více méně je a pokouším se to testovat i na sobě. 😊 Na každou příležitost – bohužel kromě tůry do hor.
Móda je dnes extrémně rychlá. Vy ale sázíte na nadčasovost a kvalitní materiály. Máte pocit, že se ženy postupně vracejí k pomalejší a vědomější módě?
Doufám v to. Nejenom kvůli životnímu prostředí, pro které je módní průmysl velkým problémem. Ale odráží se to potom i v dalších aspektech. Když je oděv z lepšího materiálu, vydrží dýl. Když je dobře ušitý, vydrží dýl. Když nad koupí přemýšlím a daná sukně nebo šaty zapadají do mého osobního stylu, vyjadřují to, kým jsem. Vydrží ve skříni dýl, protože se ho nebudu chtít zbavit s novou sezónou.
Ve vašich modelech je cítit určitá nostalgie a romantika. Máte období, filmy nebo ženské ikony, ke kterým se stále vracíte?
Souvisí to hodně s těmi inspiracemi první republikou atp. Mám ráda historické filmy, filmy, které se snaží zapůsobit na diváka svou vizuální stránkou, imaginací.
Mám ráda „filmy pro pamětníky“, a herečky s tímto obdobím spjaté. Hodně přemýšlím, kdo je vlastně ikona. S čím se to pojí… Co proto člověk musí udělat, aby se jí stal?
Hodně těchto ženských ikon, jako třeba moje oblíbená Adina Mandlová, měly zajímavý osud, někdy trochu až tragický. A my je obdivujeme primárně proto, že byly krásné.
Sarah Bernhardt hrála Hamleta, jednu z nejikoničtějších mužských postav dramatu, což v její době nebylo úplně samo sebou, ale my si ji pamatujeme z Muchových plakátů.
Tak možná doufám, že ženskými ikonami jsou ty, co si jdou za svým a nebojí se. Kéž bychom jimi byly všechny a byly pro sebe navzájem inspirací.
Většina vašich modelů působí velmi ženským, ale zároveň nenuceným dojmem. Co je podle vás tajemstvím skutečné elegance?
Mým názorem je, že v oblečení to není. Je to v osobnosti, v sebedůvěře. A zároveň, každý vnímá eleganci trochu jinak. Tak kdo ví?
Jak vypadá žena, pro kterou navrhujete? Přemýšlíte při tvorbě nad konkrétní osobností nebo emocí?
Ze začátku to vzniklo z mojí potřeby. Takže jsem začala šít pro sebe, jelikož jsem měla pocit, že „styl Veronika“ nějak nikde úplně nemají, nebo tam vždycky bylo něco, s čím jsem byla nespokojená.
S otázkou „Pro koho to dělám?“ bojuju ve všech svých aktivitách. Je dobré znát svou cílovou skupinu, jinak jste trochu špatný podnikatel. Nicméně, asi to není konkrétní žena, konkrétní věková skupina, nebo konkrétní styl, ale je to nějaký pocit a emoce, která se má dostat ke konečné zákaznici. Možná ten pocit, že mě to baví a ráda bych, aby to bavilo i je.
V poslední době hodně šiju na míru. Pro každou ženu zvlášť, tak aby to sedlo právě jí a ve všech aspektech.
Příběhů by bylo. Většina z nich není nijak speciální, ale všechny si je pamatuju. Látky z Japonska jsem vezla se strachem, že se můj kufr nevejde do váhového limitu. A nakonec to bylo úplně přesně. Knoflíky nakupuju různě po bazarech a u každého vím, kde jsem ho koupila. Některé knoflíky jsou ze zásob mojí babičky. Na poslední šaty, co jsem šila, jsem použila korálky, které jsem koupila v Paříži před 10 lety a do téhle doby jsem nevěděla co s nimi. Naopak když jsem byla v Keni, hrozně jsem toužila nakoupit místní vzorované látky, ale nakonec jsem si uvědomila, že s mojí láskou k jednoduchosti, je nikdy nepoužiju.
Covid vás přivedl zpět k šití a stál u zrodu vaší značky. Změnilo toto období i váš pohled na život a práci?
Covid stál vlastně za první značkou, na které jsme spolupracovaly s fotografkou Lucií Urban. Jmenovala se Macešky. Nebýt Lucie, tak bych se asi tímhle směrem nikdy nevydala. A zůstalo by to jenom u nesplněného snu.
Myslím, že jsem se trochu více uklidnila. Zjistila jsem, že ráda trávím čas doma. Nebýt Covidu, asi bych nikdy nedopsala diplomovou práci, protože jsem měla předtím tolik práce, že jsem to jen neustále odkládala. Paradoxně to bylo asi jedno z nejzajímavějších období. Zjistila jsem, že musím ve svém životě udělat fúzi různých činností, abych byla spokojená.
Kdybyste měla ženám poradit jednu jedinou věc při budování osobního stylu, co by to bylo?
Najít sama sebe. (Platí to nejen při hledání osobního stylu.)
Foto: Se souhlasem návrahářky Veroniky Svobodové
Nový komentář