Léta letoucí jsem byla roduvěrná sova. Před půlnocí neschopná usnout, před jedenáctou se probudit, bez ohledu na to, kde jsem se zrovna vyskytovala. Vyučování začínající v osm ráno, s přibývajícími lety i dříve, to bylo pravé utrpení, první jídlo, které můj žaludek akceptoval, byl pravidelně až oběd. Zato večer, to byla ta správná doba pro jakoukoli činnost! Konec konců, všechny správné sovy to znají a chápou, a skřivánci o tom určitě vědí také, ale pochopit nedokáží.

S partnerem jsme se, aspoň co se spánku týče, shodli báječně, ani jeden z nás se nechtěl dát budit příliš brzy, a volná pracovní doba, to bylo to pravé. Snad jediné, co kalilo naše ranní dřímoty, byli vrabci usazení v okapu nad oknem ložnice a jejich ranní výměny názorů.

Jenže znáte to, žádné stromy nerostou do nebe a žádná blaženost netrvá věčně. Na svět přišla nejprve jedna, za několik let pak druhá dcera, a ačkoliv obě byly – a dosud jsou – krásné malé sovičky, které od věku osmi týdnů spinkaly tvrdě celou noc, můj spánkový rytmus se začínal zvolna měnit.

Ke svému zděšení jsem zjistila, že časné vstávání nemusí být zdaleka tak hrozné, ráno v pohodě stihnu udělat spoustu věcí, na které obvykle nezbýval čas, a dokonce se i v klidu nasnídám. Tak jsem začala pomalu, ale jistě skřivánkovatět (a díky vydatným snídaním i pěkně kynout). Jenže proměna nebyla zas tak úplně dokonalá, protože večer se ve mně probouzela ta stará sova, která ne a ne usnout před půlnocí.

Ovšem po pár letech se mi peří změnilo úplně, ráno nemohu dospat a večer udržet víčka nahoře. Můj manžel však takovým převtělením neprošel, zůstává i nadále tou ráno mžourající sovou, neschopnou jakékoli komunikace před půl devátou. Docela chápu, že mu musí být protivné moje ranní štěbetání, a zcela jistě mě považuje za stejně obtížnou bytost, jakými bývali kdysi naši vrabci, kteří se před pár lety odstěhovali neznámo kam. Stejně tak naše dcery mě po ránu nejspíš hluboce nenávidí, když je o půl sedmé tahám z postelí a nutím k tak hrozným věcem, jako je mytí, oblékaní, jídlo a odchod „směr škola“. Tak zatímco rodina bručí, hudruje a zvolna do sebe souká snídani, já sama si připadám „svěží jako růže“, zvesela hopkám po kuchyni (rodině musím připadat jako úplný pitomec), snažím se všechny probudit (marně), povzbudit (marně) a včas vyhnat na autobus (většinou úspěšně).

Večery pak představují utrpení opačného druhu: zatímco se mi kolem deváté začínají klížit víčka, rodina mě zahrnuje informacemi a požadavky nejrůznějšího druhu, oznámením o naprosto nepoživatelném obědě ve škole počínaje a žádostí o urychlené zredigování a následný překlad několikastránkového odborného článku konče. Vše je nesmírně důležité, nic nepočká a běda, přeběda, nezačnu-li řešit všechno hned teď!

Manžel pak nelibě nese, že nejsem ochotna (cožpak o to, ochotna bych většinou byla, jen sil se jaksi nedostává) do pozdních nočních hodin rozebírat jeho problémy, nápady a globálně-politické ideje, případně konzumovat druhou večeři, bramborové lupínky a akční filmy.

A ptáte se, jak jde taková rozdílnost v přístupu ke spánku dohromady s těmi poněkud intimnějšími stránkami soužití? Občas mi připadá, že chodíme do postele na směny, ale konec konců, i směnný provoz se dá po vzájemné dohodě upravit k oboustranné spokojenosti, nebo ne?!

Ale nakonec, člověk si zvykne na ledacos, a všechno zlé je prý k něčemu dobré. U nás doma aspoň k tomu, že máme s manželem každý pro sebe část dne, do níž ten druhý nemůže mluvit jednoduše proto, že je zahrabaný v peřinách a sladce sní.