Foto: Shutterstock
„Na maminku jsem hodě fixovaná asi i proto, že jsem vyrůstala bez otce. Celé dětství se strašně snažila, aby mi nechyběl, tvrdě pracovala, abychom si mohly zajet na dovolenou a splnila mi všechno, co jsem chtěla a co bylo v jejích silách. Když jsem se osamostatnila a začala si vydělávat, snažila jsem se jí to všemožně vracet. Nejen dárky, ale i přítomností a společně stráveným časem. Jenže teď mám problém k ní zajít na návštěvu a sžírají mě kvůli tomu obrovské výčitky,“ popisuje Ivana své pocity.
Ještě relativně nedávno byla Ivanina maminka velmi vitální důchodkyně. Myslelo jí to, orientovala se v moderním světě, sportovala, udržovala mozek v kondici luštěním křížovek a hraním online her a strčila do kapsy mnohé své vrstevníky. Věk sedmdesát let by jí podle její dcery hádal jen málokdo. Jenže potom nastal zlom. Ivanina maminka prodělala cévní mozkovou příhodu a také jí byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Najednou je z ní úplně jiný člověk.
„Maminku jsem musela dát do pečovatelského domu. Má problém udržet moč i stolici a doma byla sama sobě akorát nebezpečná. Přijde mi, že se mi doslova před očima proměnila z čupr baby v bělovlasou nemohoucí stařenku. Měly jsme ještě tolik společných plánů, ale žádný už neuskutečníme. Ztrácí pojem o čase, mluví z cesty, když k ní někdy přijdu na návštěvu, ani mě nepozná. Hrozně mě bolí takhle vidět jednoho z nejmilovanějších lidí v mém životě,“ tvrdí Ivana.
Tu navíc trápí velké výčitky svědomí. Za maminkou do pečovatelského domu totiž dochází stále méně a méně. Ne že by ji snad nechtěla vidět a zpříjemnit a ozvláštnit jí pobyt v jinak ponurém zařízení, ale psychicky to nezvládá.
„Strašně mě bolí takhle ji vidět a poslouchat, jak je zmatená, že už za ní skoro nechodím. Dřív jsem u ní byla každý den, ale jak se její stav zhoršuje, nezvládám to. Na návštěvě se nějak držím, ale potom vždycky probrečím celý den a noc. Teď jsem za ní nebyla tři týdny, dokonce mi volala i sestřička z domova, že se na mě maminka ve světlejších chvilkách ptá a chtěla by mě vidět, ale já si připadám, že bych další návštěvu snad ani nezvládla. Přitom mi tak strašně chybí,“ uzavírá Ivana.
O vyjádření jsme požádali psycholožku a terapeutku Nikolu Pavlíčkovou:
Nejdůležitější je, aby si Ivana uvědomila, že její pocity jsou naprosto normální. Reakce, kterou zažívá – tedy postupné oddalování návštěv kvůli vlastnímu psychickému stavu – není výrazem nedostatku lásky nebo zájmu, ale spíše důsledkem přetížení emocemi. Mnoho lidí zažívá podobnou bolest a neví, jak s ní pracovat. Zde může pomoci několik strategií.
Jednou z nich je přenastavení vlastních očekávání. Je přirozené, že Ivana srovnává současnou situaci s tím, jaké její maminka byla dříve, a to způsobuje o to větší bolest. Může být užitečné zaměřit se na přítomný okamžik a hledat malé střípky spojení, které stále existují – třeba držení za ruku, úsměv, klidná chvíle strávená spolu. Maminka si možná nebude pamatovat detaily, ale v daný moment může cítit blízkost a bezpečí, a to je důležité.
Dále je dobré najít způsob, jak péči o své emoce vyvážit s pocitem, že pro maminku stále něco dělá. Pokud jsou návštěvy v domově příliš zatěžující, může hledat jiné formy kontaktu – třeba posílat mamince fotky, květiny nebo drobné předměty, které ji potěší. Důležité je i otevřeně si dovolit prožívat svůj smutek a hledat podporu – ať už mezi blízkými, nebo u odborníka. Pokud jsou emoce příliš silné a ovlivňují běžné fungování, může být velmi užitečné obrátit se na odborníka – psychologa nebo terapeuta. Existují terapeutické metody, které pomáhají lépe zpracovat smutek a úzkost spojené s péčí o blízké s demencí. Například kognitivně-behaviorální terapie (CBT) může pomoci zmírnit výčitky a změnit nefunkční myšlenky. Nemusí na to být sama – existují podpůrné skupiny, kde mohou lidé sdílet své zkušenosti a získat pochopení od těch, kdo procházejí podobnou situací. Taková podpora může přinést velkou úlevu a pocit, že na své emoce není sama.
Ivana by si měla připomenout, že i když už její maminka není taková, jakou si ji pamatuje, vztah mezi nimi nezmizel. Láska, kterou si v životě daly, je zde pořád. To, že se Ivana cítí takto hluboce zasažená, jen dokazuje, jak moc jí na mamince záleží. Místo výčitek je proto lepší zaměřit se na sebepéči, hledání vnitřní rovnováhy a přijmutí reality takové, jaká je. Není třeba být dokonalým pečovatelem – někdy stačí jen být, a to i ve chvílích, kdy je to těžké.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář