Paměť je jednou z důležitých schopností mozku, a závisí - jak praví odborníci - na vštípení vjemu, jeho uchování a opětovném vyvolání. Prakticky každý z nás ji má specificky "zkombinovanou", protože je ovlivněna mj. geneticky (ověříme si to tak, že sestavíme seznam slov z různých oblastí lidského vědění; jen málokdy se stane, že si dva lidé zapamatují stejný počet i typ slov).

Každý zdravý člověk má paměť krátkodobou a dlouhodobou. Teoreticky vzato do první bychom měli ukládat vjemy potřebné jen dočasně, do druhé vjemy zapamatováníhodné. Ve skutečnosti se nám to ne vždy daří, takže mnohdy si celá léta pamatujeme věci zcela nepotřebné, a naopak. Závidíme přitom lidem vybaveným fenomenální pamětí; netušíme ale, že tito jedinci jsou ochuzeni o řadu dalších schopností (např. o schopnost pamatovanému rozumět), takže jsou vhodní spíše jako cirkusová atrakce.

Většina z nás občas něco - a to bez ohledu na věk - zapomene: někdy nekoupíme droždí, jindy založíme kamsi knihu nebo někam přijdeme v jiném termínu. Pokud to nepřekročuje přijatelné meze (nezapomínáme pravidelně dítě ve školce ap.), pak nemusíme klesat na mysli. Stačí si uvědomit, že každou minutou přijímá náš mozek relativně obrovské množství vjemů, které na nás různě působí a jejichž vnímání je ovlivňováno řadou faktorů. Mezi ně patří i stupeň momentální koncentrace. Jestliže si třeba domlouváme pracovní schůzku a přitom sledujeme, zda naše dítě neproskočí prosklenými dveřmi, je pravděpodobné, že místo či čas setkání po položení telefonu zapomeneme. Navíc při zlobení se na vlastní paměť zapomínáme, že jí můžeme pomoci třemi způsoby: tím, že na ni budeme klást rozumné požadavky, že jí dopřejeme "opáčko" a že ji budeme cvičit.

Pod kladením rozumných požadavků rozumíme schopnost přijmout jako nutné zlo fakt, že zdaleka ne všechno si zapamatujeme a že tedy mnohé si prostě musíme zapsat. Co se opakování týče, jeho důležitost je obsažena v konstatování, že jde o matku moudrosti. Můžeme si je představit jako cestičku v trávníku: když po ní přejdeme jednou, brzy po našich krocích nezůstane ani stopa, když po ní budeme chodit častěji, zviditelní se, což je ekvivalent zapamatování. Pokud jde o cvičení paměti, vězme, že je to s ní jako se svaly. Proto je vhodné s ním začít co nejdříve (třeba hned po skončení školy, protože již v tomto věku má paměť tendenci k lenivění). A tak maminky dohlížející na robátka batolící se po pískovišti se mohou učit cizím slovíčkům či básničkám, nebo mohou luštit křížovky a další lušťovky. Teprve s přibývajícími lety je možno slábnoucí paměť svádět např. na některé změny v mozkových buňkách; i ty je ale možno právě pravidelným cvičením alespoň zpomalit.


Stanislava Jarolímková