Posílám pár postřehů - z obou stran.
Výlety z pohledu studenta byla bezva. Žádná výuka, pobyt venku, občas jsme poznala i něco nového - na rozdíl od mých spolužáků jsem toho nepoznala až tolik nového, protože jsme nebyli rodina „na úrovni", a tudíž jsem měla naši republiku prochozenou úplně celou a dopodrobna, na rozdíl od mých spolutrpících, kteří jezdili zásadně do zahraničí... a některé zážitky stály za to - zejména když se naše třídní plížila kontrolovat, jestli se jí na chatkách nezašili nějací studentíci. O půlnoci a v bílých kalhotách byla opravdu velmi nenápadná...
Výlety z pohledu pedagoga byly výrazně horší. Sice jsem většinu výletů absolvovala se studenty plnoletými, a tedy odpadly potíže s obvyklou konzumací alkoholu a kouřením načerno, ale i tak to bývaly nervy... krásný výlet si zorganizovali sami studenti, kteří si domluvili exkurzi v pivovaru, samozřejmě bez degustace (studentům, ani plnoletým, nenaléváme) a vynahradili si to večer ve tři kilometry vzdálené vesnici, kde právě měli hody. Tam s nimi šel kolega a vedl je ve skupině „na vlastivědnou vycházku", zpátky se doplížili individuálně, kolega mezi posledními. Klíček od naší společné chatky si samozřejmě zapomněl v kapse, a pak se moc divil, že spím jinde...
Ovšem byly i horší zážitky. Například když se nám ztratily dvě dívenky - obě z té nejmenší třídy. Bylo jim patnáct a ztratily se na výletě v Praze. Kolega, akreditovaný průvodce, šel vepředu a měl výklad, já s kolegyní jsme šly vzadu, a přesto nám v autobuse chyběly dvě holky. Vyhlásily jsme poplach, mobil nezvedaly, nakonec jsme sestavily dvě „pátrací čety" z těch, kdo byli plnoletí a znali dobře Prahu (čtyři studenti měli průvodcovské zkoušky), a vyslali hledat. Holky se našly - věděly, že autobus jede z „nějaké tržnice" a náhodný chodec je poslal do Holešovic.
Naštěstí si jich všimli pátrači, když nasedaly do tramvaje. Ve škole se pak přiznaly, že se během cesty k autobusu schválně schovaly do průjezdu, aby si mohly „něco důvěrného říct", a pak nevěděly, kam jsme zabočili, a rozhodly se najít třídu na vlastní pěst. Že by zapnuly mobil a zavolaly na některé ze tří kontaktních čísel, které všichni dostali v propozicích, nepadalo v úvahu, protože propozice vyhodily ještě před odjezdem... Bohužel musím konstatovat, že proti blbosti zatím lék neexistuje.
Ovšem někdy se zadaří i jiné věci. Na soukromé škole, kde jsme učila, se dbalo i na vzhled vyučujících, takže jsem ve výuce byla v kostýmku a lodičkách. Když jsem třídě sdělovala, že pojedeme na seznamovací pobyt s psychotesty, dodala jsem ještě varování „A vemte si pořádné boty, budete je potřebovat". Polovina třídy se ušklíbala, druhá si ťukala na čelo, ale ty boty si nevzal nikdo. To pak bylo řečí, když zjistili, že na rozdíl od nich mám kanady a cesta vede po neuvěřitelně rozblácené polňačce z prudkého kopce. Po příchodu na ubytovnu se na nás majitel podíval, odplivl si a pravil: „Tamhle je hadice a ostříkej jim kopyta - takhle na barák nepůjdou!" „Kopyta" jsme ostříkali, a pak se mohli přece jen jít ubytovat...
Tahle třída měla ještě jeden krásný zážitek - jenže beze mě. Protože šlo o nadstavbu, všem bylo 19 nebo i 20 let a většinou byli vyučení číšníci, domluvili jsme na dvoudenní výlet bečku piva a k tomu opékání domácích klobásek. Bohužel dva dny před výletem jsem dostala chřipku a paní ředitelka, která viděla jejich smutné obličeje, sáhla do třídních fondů a zaplatila jim - druhou bečku... tak krásný výlet údajně nikdy předtím ani potom nezažili. :-) Prý škoda, že jsem tam nemohla být s nimi.
Pajda
Ano, pohled z té druhé strany, ten je velmi pěkný. Nejlepší je, jak to vždycky zkouší a myslí si, že my jsme to nezkoušeli dávno před nimi a většinou líp. :) Ale aspoň je na výletech veselo. :)
Napište nám také na adresu redakce@zena-in.cz! Těšíme se! :)
Nový komentář
Komentáře
Tk to je hodně dobré
Pěkné zážitky, Pajdo. :-) A opékání s bečkou třeba taky ještě zažiješ, i když s jinou třídou.