Kdysi jsem četla, že nejpevnější přátelství se uzavírají kolem osmého roku života, a je na tom kus pravdy, alespoň v mém případě. Občas si říkám, jestli už ve svých 32 letech nepropadám senilitě, když tak často vzpomínám na roky strávené ve škole, a zvláště na ty na základce. Ale snad to bude spíše tím, že mám právě tu dobu spojenou se svými nejlepšími přáteli a spoustou krásných vzpomínek – a tady jich je pár…

První třída – sedím, s rukama za zády, v lavici, co má ještě otvor na kalamář, ten je zakrytý plechovým víčkem, neodolám a rychlým manévrem udělám do ticha: cvak, cvak – během kratičké chvíle schytám herdu do zad od naší milé soudružky učitelky (to je asi ta škola hrou). A byly i nezlomné nátury, na které bylo použito podobných „výchovných“ prostředků i několikrát za den. Druhá třída, prvouka, máme za úkol napsat samce a samici vyobrazených zvířat, až na jednoho kluka píšeme všichni systematicky slon + slonice; pes + psice; kůň + konice; odvážnější z nás i had + hadice. Třetí třída – všichni mi závidí, že můžu jít v hodině vlastivědy máchat do umyvadla v jídelně spolužákovo tričko, kteréžto jsem i s ním žduchla na posuvník tabule (notně namazaný kolomazí). Ale největší ulejvárna je dojíždění na bazén, někomu z chlorované vody zezelenají vlasy, jinému se vyhodí ekzém, ale moc to neřešíme, hlavně že si v bufetu můžeme koupit kulatou housku se salámem za 1 Kčs a 30 haléřů. Ze čtvrté třídy pochází má nejkratší poznámka: „Je drzá,“ a ponaučení, že se nemá diskutovat nad pokyny, i kdyby to byly pěkné ptákoviny.

A máme tady druhý stupeň a s ním: „Vot Tamara pasmatri i igruški nazavi, kukla lora, miška biška, zajčik, daže knižka, kubiki, mjač, baraban, mašina, koska i kartina!“ A také se stáváme hrdými předplatiteli bestselleru „Vesolyje Kartinki“ (později „upgradujem“ na Murzilky), každý měsíc, když nám je přišla ruštinářka o přestávce rozdat, jsme bezodkladně plně využili jejich potenciál – srolovali je do ruličky a mlátili se hlava nehlava, takže když jsme z nich pár minut nato měli v hodině číst, musely se zatížit nebo držet oběma rukama, jinak se zpátky smotávaly. Šestá třída, půlka z nás touží vlastnit mikroskop, laboratorní práce žerem jako moli kožich. Jen s nimi spojené domácí úkoly typu donést: cibuli, plesnivý chleba, mouchu, žížalu, nám často vypadanou z hlavy. Což o to, zapomenutou cibuli šlo vyžebrat v jídelně, o plesnivý chleba se s vámi vždycky někdo rozdělí, projít ve škole okenní parapety a najít chcíplou mouchu, bylo taky snadné, ale ty žížaly…. ty nám daly zabrat, museli jsme pozvedat nemalé množství dlaždic, jež tvořily chodník ke škole, než byli v lovu úspěšní všichni sklerotici (a pak jsme je v hodině dali na piják a poslouchali, jak žížala škrábe štětinkami). Sedmá třída, samozřejmě lyžák a bez sněhu, ale co na tom, hlavně že většina z nás holek dostává své první zamilované dopisy, které si každá potajmu čteme snad stokrát, ale všechny se naoko tváříme jako pěkné netykavky, ale zároveň netrpělivě čekáme na první opravdovou pusu. Osmá třída, dokola posloucháme, jak jsou všechny školy výběrové a jak nás nikam nevezmou, když se nebudeme pořádně učit. Spíš bychom potřebovali ještě dalších osm let na rozmyšlenou, čímže vlastně chceme být, a tak si do toho ve většině případů necháváme kecat. Ale čas prchá jak splašená mrcha, poslední vysvědčení je tu. Už nikoho nenapadne dávat si igelitovou složku na hlavu a nechat si elektrizovat vlasy, to je přece pro děcka a my jsme už skoro dospělí, tak hurá do života. Sice už ve třídě nebudu mít za zády své nejlepší kamarády, ale i tak vím, že je mám.

Japina

Soutěž ŠKOLA   VSTUPTE a hrajte s námi o rychlovarnou konvici nebo - v případě zaslaného videa, také o batůžek s řadou cen pro děti!

Reklama