Kdysi jsem četla, že nejpevnější přátelství se uzavírají kolem osmého roku života, a je na tom kus pravdy, alespoň v mém případě. Občas si říkám, jestli už ve svých 32 letech nepropadám senilitě, když tak často vzpomínám na roky strávené ve škole, a zvláště na ty na základce. Ale snad to bude spíše tím, že mám právě tu dobu spojenou se svými nejlepšími přáteli a spoustou krásných vzpomínek – a tady jich je pár…
První třída – sedím, s rukama za zády, v lavici, co má ještě otvor na kalamář, ten je zakrytý plechovým víčkem, neodolám a rychlým manévrem udělám do ticha: cvak, cvak – během kratičké chvíle schytám herdu do zad od naší milé soudružky učitelky (to je asi ta škola hrou). A byly i nezlomné nátury, na které bylo použito podobných „výchovných“ prostředků i několikrát za den. Druhá třída, prvouka, máme za úkol napsat samce a samici vyobrazených zvířat, až na jednoho kluka píšeme všichni systematicky slon + slonice; pes + psice; kůň + konice; odvážnější z nás i had + hadice. Třetí třída – všichni mi závidí, že můžu jít v hodině vlastivědy máchat do umyvadla v jídelně spolužákovo tričko, kteréžto jsem i s ním žduchla na posuvník tabule (notně namazaný kolomazí). Ale největší ulejvárna je dojíždění na bazén, někomu z chlorované vody zezelenají vlasy, jinému se vyhodí ekzém, ale moc to neřešíme, hlavně že si v bufetu můžeme koupit kulatou housku se salámem za 1 Kčs a 30 haléřů. Ze čtvrté třídy pochází má nejkratší poznámka: „Je drzá,“ a ponaučení, že se nemá diskutovat nad pokyny, i kdyby to byly pěkné ptákoviny.
A máme tady druhý stupeň a s ním: „Vot Tamara pasmatri i igruški nazavi, kukla lora, miška biška, zajčik, daže knižka, kubiki, mjač, baraban, mašina, koska i kartina!“ A také se stáváme hrdými předplatiteli bestselleru „Vesolyje Kartinki“ (později „upgradujem“ na Murzilky), každý měsíc, když nám je přišla ruštinářka o přestávce rozdat, jsme bezodkladně plně využili jejich potenciál – srolovali je do ruličky a mlátili se hlava nehlava, takže když jsme z nich pár minut nato měli v hodině číst, musely se zatížit nebo držet oběma rukama, jinak se zpátky smotávaly. Šestá třída, půlka z nás touží vlastnit mikroskop, laboratorní práce žerem jako moli kožich. Jen s nimi spojené domácí úkoly typu donést: cibuli, plesnivý chleba, mouchu, žížalu, nám často vypadanou z hlavy. Což o to, zapomenutou cibuli šlo vyžebrat v jídelně, o plesnivý chleba se s vámi vždycky někdo rozdělí, projít ve škole okenní parapety a najít chcíplou mouchu, bylo taky snadné, ale ty žížaly…. ty nám daly zabrat, museli jsme pozvedat nemalé množství dlaždic, jež tvořily chodník ke škole, než byli v lovu úspěšní všichni sklerotici (a pak jsme je v hodině dali na piják a poslouchali, jak žížala škrábe štětinkami). Sedmá třída, samozřejmě lyžák a bez sněhu, ale co na tom, hlavně že většina z nás holek dostává své první zamilované dopisy, které si každá potajmu čteme snad stokrát, ale všechny se naoko tváříme jako pěkné netykavky, ale zároveň netrpělivě čekáme na první opravdovou pusu. Osmá třída, dokola posloucháme, jak jsou všechny školy výběrové a jak nás nikam nevezmou, když se nebudeme pořádně učit. Spíš bychom potřebovali ještě dalších osm let na rozmyšlenou, čímže vlastně chceme být, a tak si do toho ve většině případů necháváme kecat. Ale čas prchá jak splašená mrcha, poslední vysvědčení je tu. Už nikoho nenapadne dávat si igelitovou složku na hlavu a nechat si elektrizovat vlasy, to je přece pro děcka a my jsme už skoro dospělí, tak hurá do života. Sice už ve třídě nebudu mít za zády své nejlepší kamarády, ale i tak vím, že je mám.
Japina
Soutěž ŠKOLA VSTUPTE a hrajte s námi o rychlovarnou konvici nebo - v případě zaslaného videa, také o batůžek s řadou cen pro děti!
Nový komentář
Komentáře
No parádní článek, taky ráda vzpomínám. Měli jsme vzteklou učitelku co vyhazovala penály a knížky z okna z 5. patra. Pak jsem ve druháku na střední řekla profesorce, že je kráva (zasloužila si to) a jela jsem dom a se mnou dalších 5. Ale užily jsme si to!!!
Chi chi muj ucitel si v prvni tride stezoval rodicum, ze nechci cist po slabikach :) Tomu se vsichni hrozne smali...
Modré z nebe: Jo a spolupracovat už neměla s kým. Já jsem šla do první třídy v devadesátém.
Modré z nebe: Baba, ano, to byla. Máma s ní měla neustále konflikty. A já jsem od ní dostala hned v první třídě první nezaslouženou pětku. Pak učila i mladší sestru a pořád o ní prohlašovala, že je lenoch a lempl, protože jí nešlo čtení, a chodila si mně (!) na ni stěžovat a říkala mi, co mají číst, abych na to dohlídla (asi už se nechtěla dohadovat s mámou). Sestra z toho všeho měla tiky a další potíže. Máma ji pak ve třetí třídě nechala přeřadit k jiné učitelce a ta ji téměř okamžitě poslala k psycholožce s podezřením na dyslexii. A taky že jo. A tahle baba si pak dovolila otevřít si kroužek pro dyslektiky, chodilo jí tam asi pět dětí, sestra nějakou dobu taky, než máma zjistila, co je to zač, a ona je tam učila texty z čítanky nazpaměť a radila jim, že se mají nechat dobrovolně vyvolat zrovna z toho odstavce.
Jsem ráda, že tu nejsem jediná vykopávka
Kassy:
Co to bylo za divnou babu?
... asi spolupracovala a potřebovala informace
Složku na hlavu jsme si dávali taky
A poznámku, že jsem drzá, jsem dostala hned v první třídě, protože jsem si na škole v přírodě dovolila říct učitelce, že si dopis od rodičů zvládnu přečíst sama a vzala jsem jí ho z ruky, když ho přesto začala předčítat nahlas před celou třídou.
Super článek, jak říkám:ty časy, kdy to stálo za h...o jsem bohužel nenávratně pryč
Já jsem tak moc chtěla mikroskop
Já se v tom poznávám!
To bude tím, že mi je taky těch dvaatřicet.
teb:
To musela být dobrá učitelka, když ti nedala 5
Moc krásný příběh. S tou složkou to bylo snad všude.
A taky si pamatuji na tu žížalu. Kromě šustění na saváku jsme ji ještě museli uchopit za dva prsty jedné ruky a druhou rukou přejížděť, abychom se přesvědčili, že žížala má kroužky. V té době jsem cítila smrtelný odpor k žížalám a tento úkol neprovedla. Napsala jsem to i do závěru laboratorní práce a dostala za to jedničku s hvězdičkou.
Héééézkýýýý příběh
má nejlepšího kamaráda z doby základní školy, takže na tom asi něco bude
Složka - klasika
Já jsem opravdové přátele poznala až teď a to už ve škole nejsem, ale můj
Moc pěkný
Taky jsme si dávali tu složku na vlasy, to si pamatuju