Vychovávat děti není vůbec nic jednoduchého. Jak se říká – nejlépe se vychovávají ty cizí. A je to pravda. Na nezvedené, vzteklé, rozmazlené, zlobivé či jinak nesnesitelné potomky svých sousedů, kamarádek či sestřenic má snad každý z nás v rukávě schované ty nejsprávnější výchovné metody.
Jinak je to ale ve chvíli, kdy musíme zaujmout nějaký důsledný výchovný postoj k vlastním dětičkám. To se v nás nesmiřitelně začne prát neskonalá mateřská láska s rozumovými důvody, které velí zasáhnout.
Smutná a zklamaná dětská očka našich miláčků v nás vzbuzují výčitky a nutí nás zpytovat svědomí, zda jsme svůj trest poněkud nepřešvihli. A co teprve, když z těch kukadel začnou kanout hořké slzičky… To je potom opravdu zatěžkávací zkouška rodičovské trpělivosti a především důslednosti.
Každý z nás má na výchovu jiné názory. Někdo razí heslo – škoda rány, která padne vedle – a v jeho duchu se snaží potomka navést na ten jediný správný životní směr. Jistě, občasné plácnutí přes zadeček či výchovný štulec „na vzpamatování“ malého rozjívence ještě nikomu duševní trauma nezapříčinil. Ale pokud se někdo ve fyzickém trestání dětí vyžívá a sahá po rákosce při sebemenším přestupku, je to už na pováženou.
Jeden můj kamarád byl takhle bit jako žito po celou dobu svého dětství. Za vše. Poznámka, špatná známka, nedojedené jídlo, roztrhané kalhoty…. To vše stačilo jeho otci k tomu, aby okamžitě dal najevo svou autoritu a moc. Řezal kluka jako žito, klidně i o půlnoci, když se vrátil z odpolední směny. Vytáhl ho z postele a nandal mu, co proto jen kvůli pětce z písemky. O tom, že se tento výchovný model zrovna nepovedl, může tatík nyní, na stará kolena přemýšlet. Hezky sám a opuštěný. Odešla od něj jeho žena, tak i syn. Ten, sotva dovršil dospělosti, zpřetrhal s despotickým a agresivním otcem veškeré vazby.
Dalším extrémem, který může nastat, je, když se rodiče rozhodnou zcela zavrhnout jakékoli fyzické trestání a případné poklesky svých ratolestí řeší domluvou. Moje spolužačka z toho bývala totálně na šrot. „Radši bych držela pár facek než to hodinové kázání.“ Chvíle, kdy si ji rodiče posadili před sebe a hučeli do ní životní moudra a hodnoty, prošpikované naléhavými otázkami, které měly hříšnici přinutit, aby si bohatě posypala hlavu popelem a posléze slíbila, že již nikdy nic takového neudělá, byly horší než očistec. A pak další a další…kázání, která byla navíc obohacena o zklamanou výtku, že svůj slib nedodržela.
A co třeba benevolentní výchova? U nás známá pod názvem „americká“? Děťátko je něco jako malý pánbíček. Všechno smí, všude může, cokoli chce, tak dostane. Nikdo se na něj nesmí ani křivě podívat, natož mu něco zakázat, či dokonce udělit trest. Přiznám se, že o této výchově vím jen z doslechu. Neznám nikoho, kdo by tento model praktikoval, a pojímám podezření, že ani v Americe takto své děti nevychovávají. Upřímně řečeno – připadá mi to nemožné, aby se dospělí bezvýhradně podřizovali dětem.
A tak si kladu otázku, jaká výchova je ta správná? Jaké máte zkušenosti vy? Jak jste byli vychováváni? Čím vás rodiče trestali? Co vám šlo na nervy? Jak vychováváte vy své děti? Moc ráda si přečtu i příspěvky od našich amerických čtenářek – třeba pak budu mít jasněji v tom, co to vlastně ta „americká výchova“ je?
Pište mi dnes na náš redakční e-mail vaše názory, zkušenosti, výchovné praktiky vaše i vašich rodičů. Třeba si tak vzájemně poradíme, jak na to…
Těším se na všechny vaše maily a některé z nich odměním pěkným dárkem. A také bude dnes soutěž o balíček s překvapením.
A nezapomeňte, že stále ještě můžete soutěžit o 20 000 Kč v naší Velké letní soutěži aneb věrnost se vyplatí II.
Až do konce prázdnin máte šanci vyhrát tuto skvělou finanční částku anebo třeba zájezd na Kanáry.
Krásné pondělí všem přeje
Nový komentář
Komentáře
Barbucháč: samozřejmě sem tim nemyslela bití do krve, ale takový to plácnutí po prdeli..
Mici: Všichni kluci jsou stejní.My jsme stanovili,že od 20.00 bude všechno hotovo,děti si v pokojích můžou dělat co chtějí nebo budou s námi.Po večerech taky žehlívám nebo jsem se chtěla na něco dívat v TV.Pravidla byla daná,ale občas jsme si u některého šuškali v posteli,většinou jsem usnula.Klukovi bylo 5,holce 7,když manžel přestal jezdit po stavbách a byl denně doma,takže já jsem byla v jiné situaci.Bez pravidel bych se s nimi zbláznila.
Barbucháč: tady je vidět, že výprask každý vnímá jinak
kemy: ??? Ty jsi asi masochistka! Já jsem za celé dětství dostala pouze jedenkrát výprask, a to od dědy a rozhodně se mi neulevilo. Jemu myslím taky ne. Svoje děti občas plácnu po zadku, podle situace. Kluk je paličák, můžeš mu vymluvit díru do hlavy, vstane a pokračuje v přerušeném díle
myslim, že děti se maj bít, protožemě kdyby mamka nikdy nemlátila, jak bych dopadla? ale nesmí se to přehánět. dostat občas přes prdel opravdu pomůže. vzpomínam si i že se mi po výprasku kolikrát pěkně ulevilo.
Suzanne:
106: kompromis
Účetní mého muže si stěžoval, že přišel do pokoje svého cca 15tiletého syna a zařval: "V tomhle bordelu já odmítám žít!" a synek na to: "dyť nemusíš..."
Odemětobě: víš, on ten náš synáček není špatný kluk, jen se mu občas něco prožene kebulí a to je pak otřes
. Jen je teda hodně lenivý a věc, kterou jiní mají za 10 minut on má na celé odpoledne, protože než on se odhodlá...
Jinak je fajn. Vždycky večer prudí, nechce se mu spát a já chci mít po 20 hodině klid. Tuhle zase vylezl a říká mi: mi se fakt nechce spát, nepotřebuješ něco vyžehlit? (to něco jsou kapesníky nebo ručníky, nic jiného neumí
) Tak jsem vypnula žehličku a šla se s ním zavrtat do jeho pelíšku
Odemětobě: jasně že to šlo z jeho kapsy
. Vidíš, tvůj manžel měl dobrý nápad - vyčlenit vlastní nádobí - to mě nenapadlo. Takže při první vzbouřenecké vlně mu přidělím vlastní nádobí a uvidím, co on na to. 
Mici: Se zaplacením úklidu to náhodou vyřešil dobře.Když to šlo z jeho kapsy,proč ne.Je pravda,že jsou děcka oprsklejší a oprsklejší,já mám snadnější situaci,že šli oba na 8leté gymnázium a na vyskakování neměli moc čas.
Mici: Manžel tehdy řekl,že mu vyčlení jeho nádobí,o které se bude sám starat,neexistuje,aby ho strčil do myčky.Dostane i svůj příděl jídla a nebude nášup.Pak asi usoudil,že je to blbost a těď uklízí nádobí za všechny a nevadí mu to.Tvůj syn zkouší co vydržíš,máš pravdu,tak to zkus praktikovat.Ať si sám nabere na talíř,umyje po jídle své nádobí a uvidíš,co z toho vzejde.
Odemětobě: 23: to by s našim mlaďochem ani nehlo, jsem ráda, když mi prohází cestičku, abych se dostala na balkón, natož nějaký prach...
zonan: 16: taky se o něco takového snažím, ale spíš nárazově, asi to budu muset se začátkem škol. roku pojmout důsledněji. Právě z takových situací jako je návštěva doktorky nebo čisté oblečení do školy mám dost obavy.
Aby na nás ještě nepřišla sociálka. Mladý je hned hotový - rodiče mají POVINNOST se postarat o své dítě. Ale že on má povinnost třeba něco udělat - dříve ho nechci pustit ven, až bude mít splněno, tak řve, že je to týrání, protože jim paní učitelka řekla, že by aspoň 2 hodiny měli lítat venku. Znovu opakuju, že až si udělá, co má, klidně ven jít může. A tak pořád dokola. Pozval si třeba kamarády a ti mu za 10 Kč uklidili pokoj, aby mohl jít ven 
zonan: Do dětských pokojů pouze odnáším hromádku vyžehleného prádla a 3x ročně umyji okna a vyperu záclony. U nás se osvědčila metoda:peru jen to,co je v koši.Funguje.U holky je to jinak,ta si přepere.Jen ti chlapi jsou nějací problematičtí.Ale stačí,aby manžel prohlásil(jako včera ráno) "jak v tom hnoji můžeš žít?" a pak si synáček i prach utře.
Odemětobě: 12: to už jsem mu říkala snad 100x
Zvláště po takových akcích, kdy má uklidit např. ze stolu a prohlásí, že ON to tam nedonesl, TO není JEHO lžička apod. Tak mu vždycky říkám, že teda fajn, at se stará pouze o SVÉ věci, ale že si teda bude muset vařit SVÉ jídlo, prát a žehlit SVÉ oblečení, mýt SVÉ nádobí atd. A že toho bude muset dělat daleko víc než uklidit pár hrnků nebo talířů ze stolu. Bude mít 9 a není to žádné malé děcko, které by nechápalo, o čem je řeč. Prostě zkouší, co mu všechno projde.
zonan: no, to je taky moc pěkný...
Landriel: zrovna nedávno jsem vyklízela jednu skříň a žasla jsem, kolik hraček se tam "uteklo schovat", protože je jejich ochránce neuklidil! Vůbec mu nechyběly! A tak metoda převzetí odpovědnosti za pohodlí hraček tehdy zklamala
. Další metoda "uklízení hrou" dopadla asi tak, že jsem po chvíli zjistila, že uklízím jen já a drahoušek si hraje s první hračkou, kterou měl uklidit. Nyní, v jeho 14 letech, používám metodu "do pokoje synátora raději nechodit" a v duchu prosím budoucí snachu za odpuštění a slibuji, že ji určitě s převýchovou pomůžu.
Mici: no, to je případ i u nás - řeknu jí, aby si uklidila hračky, vysvětluju proč, atd. - její reakce - ani neřekne, já si neuklidím, ona prostě neřekne nic a neudělá to...
Mici: začala jsem používat model: nekoupíš rohlíky, fajn nebudeme jíst, nevezmeš si svačinu? Tvůj problém, budeš hladový. Nejsi schopný dát věci do koše na prádlo ... choď si špinavý (tohle chce ale opravdu silný žaludek, protože jako na potvoru jsem s ním musela jít k doktorce nebo do jiné společnosti. Celou dobu jsem se musela přesvědčovat o dlouhodobějším efektu mé výchovné metody.
) A výsledek? No, nevím. Myslím, že nulový, protože syn je naprostý flegmatik. Snad za vše hovoří dva papírky, které si na konci školního roku přinesl k vysvědčení. Na jednom byla pochvala za spolupráci se školou a plnění povinností předsedy třídy a na druhém napomenutí třídního učitele za zapomínání.
Odemětobě 12: s vyděláváním bych si pusu netřepila, to splnit nemůžu. Ale večeři, oblíbené čisté tričko a různé další laskavosti by rozhodně neměl
