Škoda každé rány, která padne vedle! Jsou fyzické tresty u dětí skutečně dobrou výchovnou metodou?

Foto: Shutterstock

Tématu fyzického trestání se v posledním desetiletí věnovala celá řada odborné i laické veřejnosti. Jsou země, kde je i pohlavek považován za týrání dítěte, a naopak najdeme končiny, kde používají fyzickou bolest jako součást rituálního přerodu v dospělého jedince.

Čtete také: Pojídání spermatu starších i bungee jumping. Jak vypadá zkouška z dospělosti v jiných kulturách?

Jedním ze zmíněných odborníků publikujících o trestání dětí je psycholožka Pavla Koucká, jejíž článek na dané téma vyšel na serveru PSYCHOLOGIE.

PROČ NETRESTAT DĚTI FYZICKY

• Fyzické tresty jsou ponižující: Představte si například situaci, že se vašemu partnerovi nebude líbit to, jak se v určité situaci chováte. Budete považovat za adekvátní, když vás „fyzicky usměrní“? Bití a jiné trestání tohoto druhu je vždy útokem na důstojnost.
• Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“ Čili v dlouhodobém hledisku tento trest nefunguje. Dítě se obává pouze bolesti, ale nepřemýšlí, PROČ jsou trestáni.
• Někdy dokonce zhoršují ochotu k nápravě: Bité dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá. Především ukazujete dítěti, že agrese a násilí je řešení.
• Narušují vztah k rodiči: Cítit důvěru a lásku k někomu, kdo nás pravidelně bije se dětské bazální důvěře může zdát nemožné.
• Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Trestaný neuvažuje tak, co je a co není správné. Nebudují se v něm základní morální hodnoty. Učí se jen vyhýbat se trestům.
• Trestané děti v dospělosti často zase trestají své děti: Od svých výchovných autorit se naučily právě tomuto způsobu výchovy. Jindy se zase distancují, kategoricky odmítnou své dítě trestat. Říkají třeba: „Nechci být jako můj táta, nikdy své dítě neuhodím!“ Jenže neumějí vychovávat jinak, a dostávají se tak do potíží.
• Fyzické trestání snižuje vaši přirozenou (charismatickou) autoritu: Ve chvíli, kdy vybouchnete a uchýlíte se k výprasku dáváte vlastně najevo, že jste jako rodič se svými výchovnými prostředky zcela v koncích. A tak nezbývá než uplatnit právo silnějšího.

CO JE A CO NENÍ FYZICKÝ TREST

• Představte si situaci, kdy jdete se svým dítkem po ulici, telefonujete a dítě ve věku kolem dvou, až tří let vás kopne do holeně. Bez přemýšlení vám vylétne ruka a plesknete potomka po jeho ruce. Toto se nedá klasifikovat jako trest, je to podvědomá reakce a nelze jí zabránit.
• Slyšíte z dětského pokoje jekot. Vejde dovnitř a starší sourozenec klečí na krku toho mladšího. Evidentně ho dusí. Plácnete ho tedy s jasnou pobídnou: „PUSŤ!“ Ani tady se nejedná o trest. Přesto, že je to reakce vědomá, nikoliv podvědomá, jedná se o nejrychlejší způsob, jak potyčce mezi dětmi zamezit.  

Kde je tedy hranice mezi adekvátním zásahem a fyzickým trestem? Se zajímavým pohledem na věc přišel i dětský psycholog Václav Mertin: „V mojí praxi se s tím často setkávám a musím s čísly z průzkumu souhlasit. Mnoho rodičů argumentuje tím, že ‚dítě má plínu, vždyť to ani necítí‘, dávat dítěti na zadek je naprosto běžné a společensky přijatelné. Rodiče mi často říkají – vy psychologové, vy z toho děláte drama, ono mu to neublíží, i já jsem jako dítě dostával na zadek, přežil jsem to a je ze mě normální dospělý. Já tento názor úplně nezastávám. Jistě, děti přežijí všechno – rozvody rodičů, někdy musí přežít i smrt vlastních rodičů. Ale my jako rodiče přece nechceme, aby to dítě přežilo. My se přece snažíme, aby bylo vše v nejlepším zájmu dítěte, aby vše, co děláme, mu prospívalo. A tohle přece není ve prospěch dítěte,“ uzavírá Mertin.

Psycholožka PhDr. Eva Labusová radí, jak předejít zlobení u dětí

• Zdůvodňujte svá rozhodnutí:  Vždy dbejte na to, aby dítě dostatečně pochopilo, proč jedná špatně, případně proč mi něco nechcete dovolit.
• Učte dítě empatii k sobě i druhým: Pokud máte například problém s tím, že vaše dítě ubližuje jiným dětem, vysvětlete mu, co bolest způsobuje a dovolte vyjadřovat hněv a emoce jinou formou.
• Změňte prostředí a pozorujte: Pokud vypozorujete, jaké situace vedou ke zlobení, snažte se jim zamezit. Nepřejete si, aby dítě otevíralo například lékárnu? Zamkněte ji.
• Hledejte přijatelná řešení: Nechcete, aby dítě dělalo nepořádek v kuchyni? Vymezte mu prostor pro hraní, a navíc ho poučte o tom, že každý nepořádek je třeba si po sobě uklidit.
• Buďte dítěti příkladem: Zde více než kde jinde platí, že příklady táhnou.
• Občas slevte ze svých nároků: „Uklidíš si tedy pokojíček až ráno, když už jsi dnes tak unavený/á.“
• Nechte dítě pocítit důsledky nevhodného chování, ale využívejte k tomu jen bezpečných situací: Dítě přišlo z bazénu a zapomnělo si vymáchat plavky? Poučí se, až je příště najde v pytlíku zatuchlé.
• Dejte dítěti poznat, že některé situace nesnesou diskuse: Při přecházení silnice se vás musí držet za ruku, jde o život. A především vysvětlete důsledky.
• Ve vypjaté nebo náročné situaci buďte s dítětem: Najděte si čas je vyslechnout, zajímejte se o jeho pocity, mluvte o svých, a společně hledejte řešení.
• V situacích, které to dovolují, vyjednávejte: „Tak dobrá, ještě se sklouzneš na klouzačce, a jdeme domů!“ Poté ale jednoznačně trvejte na svém rozhodnutí a buďte důslední.
• Společně řešte kritické nebo sporné situace: Diskutujte s dětmi, dovolte jim, ať i ony vysloví své argumenty. Jasně určujte společná pravidla soužití. Zaveďte rituál rodinných porad.
• Myslete i na sebe: Občas si od dětí odpočiňte. Často se stane, že rodiči ujede ruka proto, že je celkově vyčerpaný a jedná se o impulzivní reakci. Dejte občas děti na hlídání a věnujte se jen sobě.

Čtěte také: Po škole uklízela, prala a vařila a ani v osmnácti nemohla sama ven. Za přísnou výchovu vietnamskými rodiči je ale Mia vděčná

Zdroje: Web Psychologie, DVTV- rozhovor, Eva Labusová, Modrý koník,Naše zdravotnictví, odborný konzulant Bc. Ludmila Čechová - pedagog předškolního vzdělávání