Otázka, jak někam nacpat kočku, je každému chovateli poměrně blízká. Nacpat kočku do přepravky, když se má jít k veterináři, je heroický úkol. Kočka v mžiku nabývá trojnásobného objemu a úloha „jak nacpat kočku do přepravky" se mění v úlohu „jak nacpat rozzuřenou gorilu do síťovky". Podobně tristním úkolem je nacpání kočky do vany nebo do lavoru s vodou za účelem očisty. Kočka, která je narozdíl od chovatele skálopevně přesvědčena, že očistu nepotřebuje, promptně zvýší počet drápků na packách na druhou množinu dvaceti. Když chovatel konečně s nadlidským úsilím zasune spodní konec kočky do příslušné koupací nádoby, horní konec ještě stále vězí buď na druhém konci koupelny zaháknutý za hadici od pračky, případně se drží drápky za sušák zavěšený pod stropem, takže tělo kočky je v důsledku toho protaženo na 2 metry a je zralé na zápis do Guinessovy knihy rekordů, anebo - v tom horším případě - vám kočka visí zaháknuta všemi drápy za hrudník. Ženy chovatelky to mají v tomto bodě poněkud obtížnější, neboť tukové výplně na dámském hrudníku poskytují kočkám vděčný záchytný bod.  

Úplně opačná situace nastává, když si kočka usmyslí, že se někam nacpe sama o své vlastní vůli. Když jsem si v brněnském útulku vybírala kocoura, narazila jsem u jednoho kočičího exempláře na zajímavou formulaci nabídky: „Tento kocourek má jednu zvláštnost - miluje batohy, tašky, kabely, jízdu autem a vůbec cestování. Dokonce v batohu již absolvoval i horskou túru."
Empirickým výzkumem, tj. výšlapem na kopec Lovoš v Českém středohoří, jsme si ověřili, že náš nový kocour je opravdu nefalšovaný „baťohář". Problém nastal zhruba ve třetině Lovoše. Kocour byl a je postavy podsadité a již tenkrát vážil asi 7 kilo. V baťohu se mu zjevně velice líbilo a cestu do kopce si - narozdíl od příslušného ubohého šerpy - velmi užíval. Poté, co jsme se všichni tři vystřídali v nošení a měli zatuhlé krky od vrtícího se baťohu na zádech (nosit živou váhu je totiž podstatně těžší než nosit štangli salámu, kterou lze navíc průběžně konzumovat), jsme usoudili, že nastal čas, aby kocour ukázal, jaký je borec v chůzi do kopce, a uvázali jsme jej na vodítko. Kupodivu jsme zjistili, že kocour je i poměrně zdatný turista. Avšak po zhruba třech stech metrech dostal vysokohorskou nemoc, odmítl pokračovat v cestě a naše vysokohorská túra skončila totálním fiaskem.

Od té doby se náš kocour-baťohář omezuje na baťohy, tašky a kabely v teple domova. Do některých tašek (například igelitek čerstvě přinesených z nákupu) zasouvá pouze horní část těla a provádí šetření, zda některá z potravin nemá prošlou lhůtu. Poté, co zjistíme, že potravina byla kocourem snězena, máme stoprocentní jistotu, že nebyla prošlá. Jiné tašky obsazuje čistě za účelem zjištění, zda je taška dosti prostorná, měkká či pohodlná a zda je vyrobena z materiálu odolného proti roztržení drápem. Mám za to, že chystá disertační práci na téma využití kabel, baťohů a tašek kočkami, neboť počet vyzkoušených kabel čítá skoro dvě desítky. Patří mezi ně naše kufry balené na dovolenou (jednou jsme málem odjeli s kocourem zavřeným v kufru a zavrtaným mezi trenýrky a fusekle), cestovní kabely, moje žebradlo, přítelova stěhovací taška, cestovní kabela  mojí maminky se spodním prádlem a kosmetikou a mnoho dalších. Velkým zklamáním pro něj byl kožený pracovní kufřík mého přítele, neboť se mu nepodařilo dešifrovat číselnou kombinaci a kufřík otevřít. 

Je všeobecně známo, že kočky nade vše milují tmavá zákoutí, kde mohou nerušeně meditovat. I stalo se, že jednou mladší synek dorazil domů, to jsme ještě měli koupelnu v horním patře v rozestavěném stavu. Řemeslník synkovi patřičně pyšně sdělil, že vana je obezděna a že před hodinou přilepil poslední obkladačku, která definitivně zakryla průchod pod vanu. „A co kdyby tam byla kočka?" otázal se můj synek, v té době již dostatečně zběhlý v kočičích záležitostech. „Proč by tam měla být kočka?" podivil se zedník, nicméně na důrazné naléhání syna obkladačku odlepil a - BYLA tam! Řemeslník je z toho dodnes v šoku a po hospůdkách u piva vypráví hrůzostrašný příběh o tom, jak zaživa zazdil kočku.

Stejně jako kočka dokáže svůj objem zvětšit, dokáže v případě, že si něco usmyslí, objem také podivuhodně zmenšit. Méně prostorově výrazné kočky se vejdou i do krabice od vajíček. Zažila jsem kočku v pračce, v troubě (ve vypnuté samozřejmě), dokonce se jeden náš kocour pokoušel, naštěstí neúspěšně, předstírat, že je šunkovou kýtou v lednici, protože měl zálusk na uzenou makrelu, co jsem plánovala na večeři. Zažila jsem kočku v pánské sněhuli i v hrnci na polévku.

Ve stavech nouze, jako je například případ, kdy se kočka potřebuje z obývacího pokoje dostat přes zavřené dveře do kuchyně, kde bez její účasti probíhá naklepávání nedělních kuřecích řízků, dokážou některé kočky změnit své skupenství a doslova „protečou" pode dveřmi. Jinak si totiž neumím představit, jak mi minulý týden v neděli mohly zmizet ty tři řízky a my jedli k obědu suchou bramborovou kaši.

Dokonce některé své kočky podezřívám, že ovládají umění teleportace, které se tak usilovně snaží zvládnout vědci z NASA i z Pentagonu a které je zatím popisováno jen ve sci-fi literatuře. Jak jinak lze totiž vysvětlit skutečnost, že kočku, o kterou jsem právě zakopla v kuchyni a která mě za to kousla do kotníku, najdu o dvacet vteřin později mírumilovně pochrupující v umyvadle v horní koupelně. Anebo že bych těch koček měla víc, než si myslím?

Reklama