„Všednodennosti, přání i trápení očima obyčejných dětských protagonistů.“ Tak zní motto nového dokumentárního cyklu Tak to vidím já. Na obrazovkách prvního programu České televize se brzy objeví v sedmi pokračováních, ve kterých budou představeny pohledy současných dětí z různých vrstev společnosti na náš dnešní svět. Dokumenty ČT odvysílá každou středu od 16.20, první díl poběží 18. března 2009.

„Jsme s nimi v denním kontaktu, normální děti. Naše děti. Teď začínají objevovat samy sebe. Každé dítě považuje za „úspěch“ něco jiného – od vítězství v soutěži po sbírku nálepek,“ dočítáme se v tiskových materiálech. Ze shlédnutých čtyř dílů je patrné, že ona slibovaná různorodost je víc než hmatatelná. Měli jsme možnost sledovat příběh dvou dívek Michaely a Liliany, které vychovává adoptivní matka v dětské vesničce. Příběh malého Roma Filipa, který touží stát se hercem. Příběh puberťačky Káti, která se s maminkou přestěhovala za novým otcem z ruského Kursku do Prahy.


(Liliana a Michaela)

Z dalších dílů autoři slibují příběh Jáchyma, který si prošel peklem po autonehodě a po návratu do školy na něj čekala šikana. Příběh slepé dívenky Stázky. A příběh malé Lucie, jejíž tatínek je profesionální kouzelník.

Nás ale zaujal osmiletý Honzík, řečený Jája, který žije v docela normální rodině v Českém Krumlově. Jájova maminka provádí cizince po Českém Krumlově, tatínek se živí designem. V této rodině žije ještě Jájův starší bratr (na fotce níže Jája vlevo a jeho bratr vpravo). Oba sourozenci jsou skejťáci, kterým po materiální stránce nejspíš nic nechybí. Mají doma počítač, na kterém hrají krvavé hry a skládají raperské songy.

V dokumentu se Jája prochází městem a tvrdí o sobě: „Když jsem doma s mámou, mám mozek. Když mám na hlavě kapucu, tak mozek nemám.“

Jeho dvojí myšlení se promítá i do jeho názorů. Zavede se svým bratrem štáb do prodejny se skejťáckým zbožím. „Možná na sebe něco prozradim,“ říká Jájův bratr, „ale historie nás nezajímá.“

„Proč ne?“ zeptá se kdosi zpoza kamery.

„My si chcem vytvořit svou. Myslim, že je to normální.“

Exkurze po Jájově světě pokračuje. Štáb na oplátku zavede Jáju a jeho kamaráda do kostela.

„Ten týpek, co tam visí, je fakt brutální,“ špitá Jája. „Hele, víš proč má kolem hlavy dokola ty hvězdičky?“

„Ne,“ kroutí hlavou kamarád.

„To právě dostal ránu!“ Oba se začnou smát.

Tady dětské plácání působí ještě hravě a nevinně. Kladné emoce v divákovi posiluje Jájův silný vztah k rodině, kterou v průběhu dokumentu maluje a pochvaluje si, jak je to pěkné, když jsou všichni spolu. Potom se ale, při pohledu na krvavou scénu v počítači, někdo ze štábu zeptá: „Ty by ses takhle zachoval i ve skutečnosti?“

„Jo. Ale je to zakázaný. Kdyby ne, vymlátil bych všechno.“

Šok? Je tohle jenom dětské plácání, ze kterého jednou Jája vyroste, nebo hrozba, do které jednou Jája doroste? Obava z toho druhého je o to silnější, že Jája sám sebe namaloval s kapucou: Tedy tak, jak podle svého výroku „mozek nemá“.

Ve všech dílech dokumentárního cyklu Tak to vidím já je ukryto silné poselství. V některých dílech je silnější, v jiných slabší. Divák rodič je silně konfrontován se svými výchovnými metodami. Najdete své dítě v jednom z těchto příběhů? Možná vás to překvapí…

Foto: Archiv České televize

Víte, na co myslí vaše dítě?