Povím vám příběh, který se stal docela nedávno. Stal? On vlastně ještě neskončil. Odehrál se koncem školního roku v jedné škole a bude zřejmě pokračovat i po prázdninách. Moc ráda bych od vás, milé ženy (ale samozřejmě i muži!)-in, slyšela vaše názory, případně radu, která bude asi drahá :-))) .

Ta škola vznikla pár let po revoluci, je soukromá a má docela slušné renomé. Jenomže v poslední době se tam začaly dít věci. Paní ředitelka, budu jí říkat Šéfka, jako by se zbláznila. Jako by se rozhodla, že jen ona má pravdu, přestala naslouchat svým podřízeným a během pár měsíců tak víceméně donutila svého zástupce k rezignaci. Ale to sem teď nepatří.

V posledním roce se dostala do osobního sporu s jednou učitelkou, říkejme jí D. Ten spor byl opravdu velice osobní. Šéfka se rozešla (zatím nerozvedla) se svým mužem, který je synem D. Je tedy nad slunce jasné, že vztahy mezi oběma ženami se dostaly na bod mrazu.

A Šéfka (velice agilní žena) se rozhodla, že z titulu své funkce D. "zlikviduje". D. měla jen částečný úvazek a třídnictví (je sice už důchodkyně, ale velmi svěží a plná elánu). Před závěrečnou poradou rozhodla Šéfka, že D. odebere třídnictví a zároveň i hodiny, které D. ve své třídě učila (5). Učinila tak velmi nediplomaticky – sdělila D. své rozhodnutí 10 minut před poradou.

D. se to dověděla tedy později, než další aktérka tohoto příběhu, moje kamarádka N. Jí Šéfka už ráno sdělila, že převezme třídu po D. N. se sice trochu podivila, ale vědoma si důchodového věku D., domnívala se, že rozhodnutí učinila sama D. Ani neměla možnost s D. do porady mluvit.

Po poradě přišla bláhová a nevědoucí N. za D. a ptala se jí, zda si budou spolu moci o třídě popovídat (N. tam pouze několikrát suplovala). D. jí dost popuzeně vyjevila, jak se věci mají, a že ona to tak rozhodně nenechá. N. šla za Šéfkou, zda je to opravdu definitivní rozhodnutí a proč se tak děje. Dostalo se jí odpovědi: „Ano, máme (vedení) k tomu své důvody“. Tečka.

Další den se už neučilo, na hřišti školy probíhal sportovní den. D. shromáždila své studenty (terciány čili osmáky) a že budou sepisovat petici, aby byl zachován původní stav. Když mi N. líčila, jak si ten den připadala málem jako zločinec, jako by za vše mohla ona, a že jí připadalo, že je vlastně ta petice i proti ní, i když se v podstatě s dětmi příliš neznala, ani jsem se jí nedivila. Za Šéfkou přišli dokonce i rodiče pár dětí z té třídy. Šéfka vyrukovala s argumentem, že není myslitelné, aby třídními byli důchodci a „konec debat, na svém rozhodnutí trvám“.

"Bitvu" o třídu přerušily prázdniny. N. za mnou přišla a co prý má dělat. Říct Šéfce, že za těchto podmínek odmítá třídnictví? To je skoro totéž, jako kdyby podala výpověď. A to ona nechce. V té škole je spousta jiných lidí a hlavně dětí,  kvůli kterým chce zůstat. Když vezme věci, tak, jak se mají, čeká ji asi nelehký úkol. Třída bude pravděpodobně proti ní zaujatá, i když jim nic zlého neudělala.

Dá se vůbec něco dělat? A kdoví, možná bude po prázdninách všechno zase úplně jinak? (Tak to prý na té škole bývá). Co byste poradili N.?