Anežka Schulzová (1868-1905), skladatelova múza a osudová láska, pocházela z intelektuální pražské rodiny. Její otec byl profesorem na obchodní akademii, strýcové Eduard a Julius Grégrové významnými mladočeskými politiky, její bratr Ivan překladatelem a synovec Karel spisovatelem (možná znáte jeho román Kámen a bolest). Protože odmalička trpěla rachitidou, nechodila do školy, doma ji vzdělával její otec. Přesto nebo možná právě proto z ní vyrostla velmi vzdělaná, emancipovaná, literárně i hudebně nadaná mladá žena. Zajímala se o umění, psala divadelní i hudební kritiky, překládala z francouzštiny. Anežka nebyla díky svému tělesnému handicapu příliš atraktivní, o to více upoutávala v salonu svých rodičů svou vzdělaností a nekonvenčností. Vztah mezi ní a jejím učitelem hudby, který jí později dával i lekce kompozice, se vyvíjel pomalu.

Zdeněk Fibich (1850-1900) sice prožil krásné dětství, ale pak mu osud příliš osobního štěstí nedopřál. Ženil se ve dvaadvaceti letech, když získal zdánlivě lukrativní místo profesora na hudebním institutu v dnešním litevském Vilniusu. Tam už s ním odjela jeho milovaná mladinká novomanželka Růženka Hanušová, která tam v lednu 1874 porodila dvojčata Richarda a Elsu. Chlapeček zemřel v den porodu, a protože vážně onemocněla i Růženka, o malou holčičku se přijela starala nejstarší Růženina sestra Anna. Jenže tragédie pokračovala. Velmi brzy onemocněla a zemřela i Anna.

Mladí manželé se vrátili narychlo do Prahy a tady zemřela v říjnu 1874 i Růženka. Ta před svou smrtí požádala svou další, neprovdanou sestru Betty, aby ji nahradila coby matka i manželka. Taková prosba se umírající ženě nedala odmítnout, a tak po roce smutku se Zdeněk Fibich oženil víceméně z povinnosti s Betty Hanušovou, známou altistkou Prozatímního a později i Národního divadla. Jenže důvod - aby měla dceruška maminku – také padl. Ve dvou letech i tato dcerka zemřela. Trochu moc tragédií během dvou let…

Rok po svatbě se Fibichovým narodil syn, který opět dostal jméno Richard. Fibich byl totiž velký obdivovatel Richarda Wagnera. Dalších minimálně patnáct let bylo manželství Zdeňka a Betty klidné, spořádané a působilo harmonicky. Žádná dramata se v něm neodehrávala, manžele spojovala hudba.

A tehdy si emocionálně strádající skladatel uvědomil, že se zamiloval. Trochu tomu prý pomohla i Anežka. Jako Fibichova žákyně jeho hudbu milovala a psala o ní nadšené kritiky. Při premiéře melodramu Hippodamie v roce 1891 mu veřejně přinesla na pódium nádhernou kytici…

Skladatel čím dál častěji docházel k Schulzovým do jejich salonu nejen Anežku učit. Brzy došlo na romantické procházky a tehdy se celoživotně nesmělý dvaačtyřicetiletý skladatel osmělil a o generaci mladší Anežce vyznal lásku. Dostalo se mu ujištění, že je už dlouho tajně opětována.

Od tohoto momentu začal Zdeněk Fibich komponovat jako o život. Složil čtyři opery, jejíž libreta byla dílem Anežky Schulzové, symfonie, melodramy a především několik stovek lyrických klavírních skladeb, které se vydávají pod názvem Nálady, dojmy a upomínky. Tiskem jich vyšlo 367, ale Fibich jich složil více než šest set. Určitě jste slyšeli alespoň tu nejznámější – Poem – která je hrána v nejrůznější úpravách.


Dalších pět let prožívali milenci tu nejkrásnější romantickou lásku. Zdeněk Fibich byl sice šťasten s Anežkou, ale cítil výčitky vůči své ženě Betty, která za nic nemohla. A pražská společnost byla pohoršena a zgustla si na nich! Takový skandál tu už dlouho nebyl!

V roce 1897 se Zdeněk Fibich rozhodl situaci radikálně řešit. Pronajal si v blízkosti bydliště své milé byt, od své ženy se odstěhoval a nový vztah mínil legalizovat. Jenže jeho návrh na rozvod Betty rezolutně odmítla!  A tak zatím vše zůstalo při starém, ostatně co jiného se dalo dělat?

Následovaly další tři roky osobního štěstí i plodné spolupráce. Jenže ani tomuto příběhu nebyl dopřán šťastný konec. Na začátku října 1900 se téměř padesátiletý skladatel na jedné z procházek vážně nachladil. Zdánlivě banální nemoc měla rychlý a nečekaný průběh. Následný týden proležel skladatel ve vysokých horečkách a dostal zápal plic. Na jeho následky 15. října 1900 v nedožitých padesáti letech zemřel.

Byl pochován na Vyšehradě a paní Betty Fibichová, jeho zákonná manželka, se o jeho hrob vzorně starala. Ne však dlouho. Následovala ho ani ne rok po jeho smrti do společného hrobu.
A Anežka Schulzová? Nedokázala se se ztrátou své jediné lásky smířit. Přestala tvořit, stáhla se z veřejného života a dalších pět let žila osaměle a v depresích. A tak se v zoufalství jednoho pošmourného listopadového dne roku 1905 dobrovolně za svým milým vydala…

 
Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama