Do šití se původně pouštěla má máma, ale nějak jsem jejím modelům nemohla přijít na chuť a tak jsem se už od páté třídy pokoušela šít sama. Nejprve jednoduché „školní " modely - zavinovací kalhoty a zavinovací halenka, pak široká sukně, pak šatičky z průhledné látky - rodiče si vymínili, že pod ně musím nosit podprsenku, takže celá třída věděla, že mám krajkovou z Rakouska (koupenou ve výprodeji z mikulovské celnice, což nevěděl naopak nikdo, hlavně spolužák Tonda ne)...to ještě šlo.

Později přibyly složitější věci. Nejprve podle módních časopisů - například propínací zástěra, která se dala mimo dohled rodičů shodit na jedno rameno a vznikly tak velmi odvážné šaty, vhodné i na diskotéku, pak různé sukně, šaty do tanečních...to už jsem znala všelijaké tipy a triky, aby to, co ušiji, vypadalo opravdu jako z obchodu a nemělo to takové ty klasické nedostatky, které dávají na první pohled znát, že je to „samodomo".

Můj asi nejlepší pokus byla kombinace živůtku z černé látky s americkým límečkem a černobílého kostýmku s nabíranou sukní a velkým bílým límcem. Zvlášť na tom živůtku jsem si dala záležet - zkoušela jsem ho celý víkend, než vypadal tak, jak jsem si představovala. Sice strašně vyzývavě, ale díky vypodložení vnitřních dílů nebylo ve výstřihu ani při sebelepším pozorování nic vidět...prostě „děsnej vopruz", jak mi řekl dokonce i můj brácha po marném pokusu o kouknutí do „zakázané zóny". Následovaly tři další modely a k mému velkému překvapení pozvánka na soutěž Mladých návrhářů. Jenže...když se podávaly přihlášky s fotkami, bylo mi řečeno doslova: „My vás tam vezmeme, ale jen jako inspiraci. To víte, za umístění se musí zaplatit předem, tak si pěkně připravte, jak jste to ušila, abyste nám to pak mohla podrobně říct..." Nemusím asi vysvětlovat, že mě tam nikdy nikdo neviděl - ani o tři roky později, když už mi byla účast nabídnuta pod hlavičkou dost známé návrhářky. Měla jsem v té době rumunskou Nicolette (napodobeninu francouzského šicího stroje) a šila bezvadně. Dobré na ní bylo hlavně to, že dokázala prošít silnou džínovinu stejně dobře jako lehounké hedvábí - prostě takový ten spolehlivý pracant.

Časem jsem ale dostala nový šicí stroj a nějak jsem se s ním nemohla srovnat. Vymýšlel si, měl na spoustu věcí vlastní názor a nakonec to dopadlo tak, že můj muž, aby mě přesvědčil, že i ten nový stroj umí šít, zakoupil spoustu koženky a ušil mi krásný, šedivý koženkový kostým...parádní na něm bylo zejména to, že sukně je propínací a rozepíná se zespodu nahoru. To se psal rok 1988 a já byla ve svém kostýmku docela nápadná - tehdy to ještě nebylo tak docela zvykem a navíc vypadal hodně zvláštně. Šla jsem si v něm i pro výsledky těhotenských testů... i o pár týdnů později na prohlídku v těhotenství. A pan doktor, starší to pán, se velice radoval, že má pacientku, která se nemusí úplně celá svlíkat, prostě jen rozepnu zip, stáhnu prádlo a jsem připravená - a sukni mám pořád na sobě... a ohodnotil to: „Váš muž je nejen estét, ale i velmi praktický pán. Mít takové sukně všechny ženské, ušetřili bychom za plenty..."

Dneska už nešiji. Ne, že by mě to nebavilo, ale není čas a ani místo - roztahovat šití, když bych ho musela při každém vaření a stolování zase celé uklízet, se mi nechce. Ale plánujeme velkou dílnu a do ní na prostředek veliký stůl...a viděla jsem docela pěkný šicí stroj... takže už přesně vím, k čemu mi ten veliký stůl bude.

Pajda

Děkujeme za pěkný příspěvek :).

A přejeme hodně úspěchů s dílnou :) - taky mě vždycky odrazuje představa toho, že musím celé „šití" vybalit a pak zas uklidit...

redakce@zena-in.cz

Reklama