Stála jsem tam v černých šatech. Nebe bylo temné, jako by i ono se mnou prožívalo tu hrůzu. Těhotné mraky se valily ze strany na stranu, slunce zmizelo navěky z oblohy. Vlastní dech mě dusil, oči přes temné brýle matně rozeznávaly postavy…
„To pivo je v prdeli!“
Obyčejná věta někdy dokáže zázraky. Minimálně vás vrhne zpět z denního snění do reality. Něco, jako obrácený porod – blesklo mi hlavou, než můj zdravý rozum opět naskočil.
Jarouš seděl na zemi, všude kolem rozbité láhve piva, v hnědých, napěněných kalužích se koupal chleba společně se salámem a bramborovým salátem.
„Cos dělal?!“, vypadlo ze mě stejně, jako z dětských úst bonbon.
„Houpal se! Já ho viděla! Vopřel se vo ten vozejk a zved nohy…“ aktivně práskla Dorka, stojíc nad otcem jak vítězná socha.
Jarouš se zvedal ze země a z pusy mu padaly nadávky, které část přihlížejících bavily a druhou část pohoršovaly. Divadlo, jaké supermarket ještě nezažil. V hlavní roli: Jára Šiška.
Bylo mi zle. Mozku došlo, že Jarouše rozhodně pepka neklepla, že se JEN houpal na vozíku, ale tělo a nervy to ne a ne pochopit.
„Jdu ven,“ oznámila jsem spíš sobě než Jaroušovi a Dorce a lidi nelidi, razila jsem si cestu na čerstvý vzduch. Pepka ho nezabila, ale nebyla jsem si jistá, že ho nezabiju já sama. Blbec! Blbec jeden!
S Lofíkem na klíně jsem napůl vnímala večerní zprávy.
„Heduš, já si vohřeju ten párek, joo…?“ Neodpověděla jsem. S Járou totiž nemluvila ani klika od dveří, natož já. Svoji otázku už nezopakoval. Věděl moc dobře, že by to byla zbytečná námaha.
Druhý den v práci jsem si říkala, že včera jsem si vybrala minimálně na rok… co na rok? Minimálně na dva roky! – všechny průšvihy, všechny nervový šoky, všechno, čemu tak s oblibou říkáme Rána osudu. Markovala jsem s naprogramovaným úsměvem rukavice, kalhotky, trička a sama sebe dokola a dokola ujišťovala, že teď už bude klid.
A věřila jsem tomu.
Do okamžiku, než jsem přišla k domu a ze schránky vyndala dopis. Kdyby v televizi šla soutěž: Poznej podle rukopisu svoji tchyni, vyhrála bych na plné čáře.
„Milá Heduško a Jaroušku. V pátek mě čekejte. Přivezu zabijačku a mám i tlačenku. Pojedu vlakem v osm ráno. Maminka.“
Dopotácela jsem se do výtahu a v hlavě se mi začal vysmívat cizí hlas: Všeho do třetice, holka zlatá. I Popelka měla ořechy tři. Ty máš kocoura, nemrtvýho manžela a tchyni. Větu, že tchyně je zralá na vraždu ještě víc než můj manžel, si už cizí hlas odpustil. Asi věděl, že tohle je to poslední, co mi musí připomínat…
Příště: Anežka Šišková přijíždí
Nový komentář
Komentáře
Konečně zas po Hertě čtení pro mě!
- nic neřešit, pobavit se, Hedviko:
Jooo průšvyhy znám,a tchyni nemám,možná škoda,už je v nebíčku.
Meander: v pátek jsem byla ve škole, což považuji - po dnešním přečtení všech příspěvků - za zbytečné úsilí.. materiál této země nepotřebuje vysokoškolsky vzdělané žurnalisty
Jinak kdyby měl Jára problém překonat zábradlí na Nuseláku, tak v Šárce na skalách to je taky hezké
Ještě že to Jaroušek ustál
á tchyňa Jaruna...
Hezký čtení a už se těším na další díl. Tchýni mám naštěstí dobrou.
Jaroušek žije
Dny blbec, to znám. Snad už dlouho nebudou...
Jsem ráda,že to Jaroušek přežil.
to nemá chybu,at žije Jára
Hurá Jarouš žije a "těším" se na tchýni.
to jsem rada ze je Jarous nazivu
ala 312: jako v cernych smutecnich satech, to byla jeji predstava>0)
dobře jsem se pobavila, ale zažít bych to nechtěla
Perfektní:))))Jsem se pobavila:)))Jen by mě zajímalo,Jarouš musel v tom obchodě vše zaplatit????
sanvean: Mohlo by pod Jaroušem povolit jak celek.