Tak vám nevím, ale vztahy mých přátel se v těchto dnech hroutí.

Mé dobré kamarádce manžel nečekaně a suše oznámil, že je konec. Argumentuje tím, že spolu byli po celé ty roky bezdůvodně a jakoby se zdálo, že z jeho strany jaksi nedobrovolně. Dodnes spolu cestovali, budovali a plánovali a od zítřka už  prý nic z toho neplatí.

Naopak mému jinému kamarádovi bylo přítelkyní nečekaně oznámeno, že je konec, navzdory velkým a již probíhajícím rekonstrukčním plánům jejího domu a hlavně navzdory velké lásce mého kamaráda. Má se prý odstěhovat a zapomenout.

Sám tento kamarád mi napsal:
Včera byl nejhorší den mého života.
Přišel jsem o ženu, domov, kočičí děti a náplň života.
Ztratila ke mě úctu a zbytek důvěry.
To, co jsme spolu budovali je nenávratně pryč.
V jejích očích už jsou jenom slzy a já už nejsem ten, který jí toho tolik nasliboval jak to cítil.
Včera už šla spát do jiný místnosti.

Ani v jednom případě nedošlo k nějaké nečekané změně charakteru nebo zdravotního stavu zúčastněných. A ani k nevěře či náhlé lásce k jinému či k jiné.

Nevím, co si mám o tom myslet. Mohu jen stát svým přátelům po boku a dávat jim najevo, že jsem tu pro ně, pokud mne budou potřebovat. 

V jaké to žijeme době? Jakoby se zdálo, že lidé nemají sílu a trpělivost snášet rozmary a nedostatky svých protějšků. Snad nejsou tolik motivováni, jako tomu bylo v časech našich rodičů či prarodičů. To se totiž tak bezstarostně (z důvodů praktických) bez partnera žít nedalo. Neuvědomují si snad, že nikdo nejsme dokonalí? Najdou si tedy někoho jiného, aby za čas zjistili, že to také není tak úplně ono?

Je doba tzv. „singles“ a dle medií je tomu tak ve všech vyspělých státech. Mladí lidé žijí převážně sami, budují si kariéru a dle úspěšnosti užívají svých peněz. Zařizují si byty pro jednu osobu, se svým časem nakládají zcela svobodně a na nikoho se nemusejí ohlížet. Vždyť už i průmyslová výroba je zaměřena na tuto cílovou skupinu . Stále více se vyrábí malé pračky , vařiče či jiné domácí spotřebiče, které jsou vhodné právě pro osoby samostatně obývající jednu domácnost.

Právě ohlížení se na toho druhého je podle mne hlavním problémem. Pokud si někdo zvykne být sám, je potom těžké se jakkoliv přizpůsobit. A ztracená možnost samostatného rozhodování se časem velice postrádá. Možná to chvíli lze postrádat, ale pokud přejde období zamilovanosti, většina dnešních mladých lidí to řeší zdánlivě výhodnou výměnou partnera.

Je sice skvělé, že máme tu možnost volby, zda projít životem bez ohlížení a „svobodně“, ale mne osobně se to zdá býti scestné. Od nepaměti totiž lidé žili ve dvojicích, aby se podporovali, pomáhali si a nakonec hlavně rodili potomky.

Ve vyspělých státech lidí ubývá a pomalu nás vytlačují méně vyspělé národnosti. Ptám se, „ kam to povede?“ „Bude snad v době dospělosti našich dětí či vnoučat nenormální žít v páru?“

Jsem šťastně vdaná a obzvláště v těchto dnech si našeho vztahu velice vážím. Můj manžel má asi milion nedostatků a není den, kdy by mi alespoň trochu „nelezl na nervy“. Ale já přesto nevidím důvod cokoliv měnit. Mám ho ráda takového jaký je a jiného hledat nebudu. A nakonec - on mně mé nedostatky také promíjí.

Svou dobu singles mám za sebou, bylo to prima, ale všeho moc škodí. A také jsem se naučila vážit si toho, když mne někdo má opravdu rád. Vždyť - co je víc?

Určitě znáte písničku „ v lásce vyhrává ten, kdo má rád míň“. Já ji úplně nenávidím…….