V pátek 31. 1. byli hosty televizního-rozhlasového pořadu Ester Kočičkové „Dvojhlas“ herci Martina Menšíková a Bohuslav Klepl. Tématem byli singles, lidé nežijící v párovém soužití. Čekala jsem spíše, že budou humorně propagovat svůj způsob života odlišujícího se od převládajícího společenského modelu. Nabízelo se tolik poloh, jak mohli svůj život podat. Tajnosnubně naznačovat, jak slastné je být stále ve stavu zamilovanosti, který se udržuje pravidelným obměňováním. Velebit pohodlí a prostor, který vám nikdo neokupuje. Pochvalovat si spoustu času pro sebe, který vám nikdo nenárokuje.
Nic z toho nenastalo. Slečna Menšíková prostě pravila, že své řádící období má za sebou. Již vystoupila z nekonečného kolotoče večírků, na jehož plošině se točí stále stejné osazenstvo. Je člověkem veskrze rodinným a návraty z rodinných sešlostí do samoty svého bytu jsou pro ni velmi těžké. Nicméně se tyto pocity již naučila rozdýchat. Cítí se být zralá na založení vlastní rodiny a dosud ji nemá, jelikož není k mání vhodný partner. Než špatný vztah, raději žádný. Věří, že si svůj rodinný kruh ještě vytvoří. Volný čas zatím věnuje svému rozvoji. Hodně čte a sama píše knihu. Strašně jsem ocenila, když Martina rozhorleně pravila, že nechce plýtvat časem tak, že by si hodiny lakovala nehty, namáčela se v lázni či jinak zuřivě pracovala na údržbě svého zevnějšku. Z jejího projevu čišela vnitřní vyzrálost, ale i jímavá melancholie. Nesmírně jsem ji obdivovala. Vylézt na obrazovku a říci vlastně: jsem sama ne proto, že jsem si to svobodně vybrala, ale protože nemám partnera, jakého bych chtěla. Toužím po tom jej potkat a založit rodinu. Nečekám zatím pasivně v koutě, snažím se na sobě pracovat a investovat do svého duševního obohacení. Není při tom hej, občas je mi pěkně mizerně, ale jdu dál a stále doufám.
Pan Klepl se rovněž neskrýval s tím, že být sám není právě nejpříjemnější. I on upřímně přiznal, že mu často doma schází spřízněná duše.
Bylo pro dnešní dobu tak nezvyklé, tak osvěžující, jak upřímně a otevřeně hovořili oba o svých životech i pocitech.
Se singles máme my, svěření do manželské péče, jedno společné. Je to s námi jako v samoobsluze: vyber si co chceš, ale počítej s tím, že cena bude vysoká. Životní pravidla nelze přechytračit, zdrhnout bez placení se nedá. Cítím se zaskočena, proč mi nikdo dopředu neprozradil, do jakých astronomických výšin se ta psychická cena vyšplhá. Má mladičká sestra tvrdí, že moje dvě svérázná robátka jsou tou nejúčinnější antikoncepcí a měla bych si je dát patentovat.
Usuzuji, že ani v Česku se nevyhneme trendu singles. Ne, že bych jim občas nezáviděla, když padám na ústa a toužím po tom být v bytě jen sama se sebou. Plakáváme si s matkami spolubojovnicemi na ramenech, jak se topíme a záchrany nevidíme. Přesto vím, že bych nikdy neměnila. Děti mne v mém duševním vývoji posunuly do prostoru, o jehož existenci jsem před tím neměla tušení. Mateřství mi ukázalo, co jsem nevěděla ani sama o sobě. Pokud se ale jiná žena svobodně rozhodně, že se prostě necítí na to, ujmout se mateřské zodpovědnosti a údělu, je to její výsostné právo. Nikdo není povinen rodit jako ta boží zahrada. Být ženou s sebou nenese automaticky povinnost být matkou.
Úskalí však tkví právě zde, aby to skutečně byla uvážená svobodná volba. Sleduji-li singles kolem sebe, myslím, že se jim to spíše většinou samo přihodilo, než že by se jednalo o racionální rozhodnutí. Dívka studuje, dlouho buduje kariéru a materiální zázemí. Pak je jí mezi 30 - 37 lety, dosáhla čeho chtěla a najednou by si měla od základu celý zavedený fungující pohodlný model rozbourat? Je těžké už jen si nechat ve svém teritoriu usídlit partnera, kvůli kterému se najednou musí podrobovat kompromisům. Natož pořídit si miminko. To by byla úplná větrná smršť dosavadním životem. Zrovna teď se to tak nehodí, má před povýšením, zpátky by se do té funkce vrátit nemohla, jako novopečená maminka by ani nestíhala. Tak se nenápadně plození odsouvá a posouvá, až se jednou zjistí, že už to nejde.
Přičtěte psychický tlak okolí, vydírání po vnoučatech vyhladovělých rodičů a na problémy je zaděláno. Myslím, že na západě, kde nejsou tak úzké vazby s rodinou, kde vám každá sousedka nestrká nos pomalu až na toaletu, se asi singles žije lehčeji. Být svobodnou a bezdětnou u nás, obnáší program na celý život: vysvětlovat a omlouvat se všem, kterým po tom vůbec nic není. Byla-li to její volba, jistě to ustojí. Jak se ale přitom musí cítit ty, kterým se singles model přihodil, aniž jej původně chtěly?