Ahoj Markéto, nějak mi to nedá, musím dnes také reagovat na vyhlášené téma.

 

Svého manžela jsem potkala 1. září roku 1981, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku střední školy. Ve třídě bylo 30 dívek a 5 kluků. Byl to hubený blonďák s úžasně modrýma očima. Často jsem zasněně seděla v lavici a doufala. Pak přišel lyžařský výcvik a já zjistila, že navíc úžasně lyžuje. Když jsem mu přistála u nohou rozplácnutá a obalená jak sněhová koule, bylo mi jasné, že se mé šance smrskly na malinké bezvýznamné nic. Alespoň jsem si to myslela. Shodneme se snad všichni, že jsou chvíle, které se nevrátí. Jsou to začátky vztahů, kradmé a dlouhé pohledy, úsměvy, zamrkání řas, skryté touhy a smělé myšlenky, doufání, trápení, první doteky a poznávání. Není to otázka věku, myslím, ale něčeho nepoznaného.

 

Nebudu to prodlužovat, z mého idolu se stal můj kluk, tak nějak se to stalo. Sympatie byly oboustranné a následující zimu po "lyžáku" nás vyrazilo pár ze třídy na hory. Bylo mi necelých 17 a od té doby jsme spolu. Nevím co je pro jiné romantické, ale já jsem měla každý den v lavici rudou růži, pokud kvetly, samozřejmě. Loupil je po zahradách, ale já ho za to milovala. Den co den stál na zastávce autobusu aby mě doprovodil do třídy. Dobře hrál na kytaru, hrál pro mne a pro mne i zpíval. To už podstatně hůř, ale mně se to zdálo krásné. Bydleli jsme od sebe 20 km, byl schopný přijet mi naproti v 1/2 6 ráno jen aby byl se mnou, bylo  -15, plno sněhu. Přivezl mi obrovskou kytici gladiolů k svátku, vezl ji na kole a na zádech. Psal mi básně, mezi námi hrozné, ale pro mne jsou přesto nejkrásnější na světě. Společně jsme odmaturovali, vydrželi dva roky odloučení co byl na vojně, vzali se, máme dvě dcery.  Vždycky jsem se na něj mohla spolehnout. Je to takový můj maják. Prožili jsme i bouřky a hádky, období která nebyla právě růžová, ale to je snad normální.

 

Dámy, jistě že mě přitahují muži, vstupují do mých snů a čas od času pro některého platonicky vzplanu. Která z nás jemně neflirtuje a není ráda, když se líbí?

Svoje spády nechávám v rovině snění. Léta přibývají a občas na toho svého "spolužáka" hledím když spí a vím, že je pro mne nepostradatelný, bojím se o jeho zdraví, bez něho by to nebylo ono. S těmi léty mu přibývá i nectností, co si budeme povídat.

 

Nedávno mě překvapil otázkou, "Kdy sis mě vzala, hm?" a významně na mne zamrkal. "Měli jsme 12. června výročí, tys zapomněla, viď?" smál se. Ano, zapomněla, poprvé za 18 let. Dostala jsem parfém s kartičkou "Šíleně tě miluju", no není to romantické? Ale romantika není ve velkých kyticích, drahých dárcích a večeřích při svíčkách, je to příjemné, to nepopírám. Romantické je, když si vezmu do ruky prstýnek z růžového drátu, který leží na dně krabice už spoustu let. Romantické je, že když se po těch letech na mne zadívá můj muž, cítím jemné zašimrání...............

Hana

I Tobě Hanko děkuji za milý a krásný příběh ;o) Po takovémto počtení se hned lépe pracuje. Čekej od nás pěkný dáreček!

 

Víte, že i dnes jsou ZDE chlapi-in??? Už jste je ohodnotila???

 

Reklama