Tedy, tahle akce pro magory nebyla akcí pro magory vinou dopravních prostředků, ale vinou osob a obsazení a nezbývá mi podotknout, že jediná normální jsem byla já.

Pro slabší jedince upozorňuji předem, že tohle bude dlouhé, ale zato chutné a výživné, takže se vysmrkejte předem, ať si neposoplíte monitor.

Při kterési příležitosti (výročí, narozeniny, všichni všecko naráz) matka má jediná a v tom okamžiku velmi ubohá skučela, že babička má narozeniny a to kulaté, takže to chce něco onačejšího, než flašku, totéž děda a druhá babička, kteří navíc mají těch 50 let od svatby, už i městský ouřad investoval 12korun včetně obálky a poštovného, aby vyjádřil uznání, a co teď jako my s tím, že to chce dar trvalé hodnoty... atd., zná každý, kdo má rodinu.
A otec na to pravil, Vemme je někam na dovolenou.
Vynechám logistickou a organizační přípravu a soustředím se na cestu zpátky.
Na letišti: Babička prudí, protože se tam nesmí kouřit a ona už deset minut neměla cígo. Dědeček se snaží zašít do nějakého kouta, kde by si mohl dát čouda nepozorován, ale pubertální bratránci berou svůj úkol hlídat dědu důsledně a neustále se na něho lepí. Teta se ztratila. Teta se našla. Matka koulí očima. Otec a já jsme jim zdrhli do obchodu, že si něco pěkného koupíme, ať se mezitím třeba navzájem pokoušou. Velíme odchod ke gate 4. Děda jde nazáchod.Čekáme na dědu. Jdu na kafe, postáváme, děda jde opět na záchod. Děda se nevrací. Babička nadává, že děda se nevrací. Druhá babička nadává, že nemůže na cigáro. Děda se stále nevrací. Už potřetí se hlásí, že let YZ234 se nakládá u gate 4. Děda se stále nevrací, matka fluchtruje, že on snad na tom hajzlu usnul. Rozhlas hlásí, že Hujerovi se mají dostavit ke gate 4 nebo jim to uletí. Děda se vynořuje z hajzlíků, dostává od čtyř lidí vynadané, naše osmičlenná vamílie je naložena do letadla jako poslední a působí mírné zpoždění odletu. Otec má kartičky se souřadnicema sedadel a je někde na chvostu, na našich sedadlech je upelešeno několik dalších lidí, kteří se odmítají hnout, já se je snažím přesvědčit a jsem poslána k šípku, hlavní steward na mě docela nevybíravě řve. Tichá pošta mi doručí kartičky, předávám je stewardovi, že tady a tady a tady jako mají sedět Hujerovi, steward vyhodí ty, co tam sedí a usadí nás a vrhne na mě několik vražedných pohledů, že si tu menažerii mám líp vycvičit.
Babička roztahuje blicí pytlík a vysvětluje, jak jí vždycky bývá špatně. Otec jí říká, aby sklapla a že cestou sem se akorát namazala. Druhá babička se hádá s dědou, že chtěla k okýnku. Teta se hádá s babičkou, jestli je to jedno nebo ne. Bratránci se hádají, protože jsou v pubertě. Matka vyčítá otci, že to všecko vymyslel. Já přemýšlím, jestli by mě osvobodili na základě zatmění mysli, kdybych někoho praštila něčím těžkým.
Roznáší se pití, dávám si sekt, babička s dědou se dohadují, co chce děda pít, děda chce džus, babička tvrdí, že chce minerálku, jenom to neví. Druhá babička stále šustí blicím pytlíkem. Dopíjím sekt, stewardka pochopila, co je moje famílie zač a velmi laskavě se ptá, jestli chci ještě. Přikyvuji.
Roznáší se jídlo. Moje vegošské omylem dají dědovi, který se do něj vehementně pustí. Když mu ho babička odebere, že jemu patří diamenu, halasně protestuje, že on žádný jahody žrát nebude, když ostatní mají sachrdort. Druhá babička se dlábí, s blicím pytlíkem v pohotovostní poloze a přitom vykládá, jak když letěli s odborářema na Rujanu, celý let prozvracela. Otec jí říká, aby sklapla. Ohlodávám svou porci a tvářím se, že k té bandě nepatřím. Bratránci se začali fackovat ohledně čokolády. Stewardka mi nese další pití bez ptaní. Dědeček vyklopil obsah misky tetě do klína. Teta mu nadává a babička nadává tetě, že nadává dědovi. Teta se pucuje ubrouskem a mezitím pokřikuje na bratránky, že se nemají prát. Začíná mi to být příjemně jedno. Personál se na mě chápavě usmívá, když jde kolem a stále mi nosí pití. Když jdu na toaletu, mám problém se trefit do dveří, ale to nevadí.
Zlomyslně si přeju nějakou turbulenci, aby babička konečně přestala šustit blicím pytlíkem, turbulence ovšem nepřichází.

Přistáváme ve Vídni. Babička s dědou nemluví, teta je dožraná na své synky, matka je dožraná na otce, že to všecko vymyslel, babička je dožraná na otce, že jí zatrhl monolog Jak jsem pozvracela předsednictvo podnikových odborů cestou na Rujanu. Podotýkám, že příště by nejen měl nechat babičku mluvit, ale i dát před ni čepici na mince, že její herecký výkon by jistě vydělal nějakou tu minci. Babička se uráží i na mě. Já se opilecky usmívám a při pokusu projít zavřenými skleněnými dveřmi si působím krvácení z nosu, takže se najednou stávám středem pozornosti okolního lidstva. To budí v rodinných příslušnících závist a snaží se na sebe taky upoutat pozornost. Matka pokřikuje cosi v tom smyslu, že takhle blbá nejsem po ní, bratranci se snaží navzájem uškrtit, babička si zapaluje cigaretu, drobí popel na zem, takže na ni vlítne ochranka a nastává scéna, mně se ujímá jakási uniformovaná paní, která mě vcelku účastně ošetřuje, nabízí mi odvoz k lékaři, jestli ten nos nemám zlomený. S díky to odmítám, že tohle by mi pojišťovna nezaplatila s poukazem na obsah sektu v mém krevním oběhu. S hrstí papírových ručníků přitisknutých ke ksichtu se zájmem sleduju, jak rodina vede jakousi válku. Když na mě matka začne pořvávat, že tak blbá nejsem po ní (a to je střízlivá), odtuším, že se vrátím domů vlakem a odcházím k obzoru. Za mnou se ozývaly zvuky, které prozrazovaly, že bratránci se přestali potírat navzájem a spikli se proti své matce....

Gentiana

:))) Děkujeme za nádherný příběh :))) (monitor přežil ;) ).

redakce@zena-in.cz