Krásné ráno redakce. Po přečtení tématu na dnešní den mi nedá nevzpomenout na dobu let osmdesátých let, dobu jisker, pionýrů a plnění akcí pro různé organizace.
Pamatuji si pouze útržky, ale pocit nepříjemna vypovídá o pravděpodobné šikaně. Psal se přibližně rok 1984, navštěvovala jsem cvičení při tělovýchovné jednotě. Byla vyhlášena soutěž a jako osmiletá jsem se s ostatními zúčastnila soutěže ve znalostech o sportu. Naše družstvo vyhrálo pobyt v pionýrském táboře v Německu.
Bylo to tam krásné, bazén, mašinka, která jezdila po celém táboře, kiosky, kde prodávali to, co v ČSSR nebylo ani náhodou.
Ovšem naše pionýrská vedoucí jaksi nemohla pochopit, že osmileté dítě jaksi nemůže stačit dětem o hodně let starším. Z kolektivních her mám hrůzu dodnes. Vždy, když jsem neuspěla, procházela jsem uličkou smrti, všichni na mě pokřikovali, alespoň že už nevím co.
Na výletě jsem zapomněla na paloučku plastovou lžičku a zjistila to až asi po třech km. Musela jsem se sama vrátit. Pamatuji si strach z lesa dodnes.
malé_pískle
Ano, to rozhodně šikana je. O to horší že podporovaná vedoucí. Měla jste ještě „štěstí“, že se to dělo jen v oddíle a nepřeneslo se to i do školy. Ale milá vedoucí by zasloužila...
Napište nám také o svých zkušenostech se šikanou redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Asdareel: tenkrát to spíš bylo ničení majetku v socialistickém vlastniczví. Asi by tu lžičku musela odsedět .-))
Pionýrské vedoucí musely být od naturelu naprosté ZLO. Mám rozkošné vzpomínky na svůj první a poslední pionýrský lágr.
Na pionýrském táboře jsem byla jedenkrát v životě a nikdo by mne tam podruhé nedostal. Každé ráno musel být nástup v krojích a šátku a tento se opakoval třeba i osmkrát, dokud nestáli všichni naprosto rovně s vzorně uvázanými šátky. Že tam nebyl ani záchod ani tekoucí voda, jen ledový potok, to soudruhům zřejmě nevadilo. Nevím, jestli je to přímo šikana, jen jsem si na to vzpomněla při čtení tohoto článku.
Kazda takova vzpominka je nemila...
tvrdá německá výchova.
A to bylo za odměnu?
Však já dobře vím, proč jsem nikdy nemilovala kolektivní zařízení, ne, že by mě někdo přímo šikanoval, ale nemám zkrátka ráda společné záchody, sprchy, kravál v jídelnách...
pionýrská vedoucí byla pěkná koza