Kdo četl Terryho Prattchetta, ten jistě ví, že Ankh – morporkské šičky a švadlenky se zrovna jehlou neoháněly. Těmto dámám se ovšem dnes věnovat nebudu. Naopak, zavzpomínám na to, jak to s jehlou či šicím strojem šlo, nebo spíše nešlo mně.
Jednoho krásného dne minulého léta jsme se s kamarádkou rozhodly, že si ušijeme šaty. Ze stejné látky, ale každá si je ozdobíme jinými motivy pomocí barev na látku. Inspirací se nám stala Blanka Matragi. Rozhodly jsme se, že práci věnujeme celý víkend. To přece musí na šaty stačit, ne? I když mají mít dvojitou sukni a vypasovaný živůtek…
První varování
První problém začal už při výběru střihu – ať jsme ve starých Burdách a jiných časopisech hledaly, jak jsme hledaly, stále jsme nemohly přijít na nic, co by se nám líbilo. Nakonec jsme se rozhodly zkombinovat dva střihy, které nás zaujaly. A objevil se problém číslo dvě – obě máme poněkud nestandardní postavu. Já mám přes hrudník i ramena více, než je zdrávo, a kamarádka má zase neuvěřitelně útlý pas. A tak nám nezbylo než střihy kompletně přeměřit. Ale nakonec jsme měly střih i odhad množství látky a vyrazily jsme na nákup.
Látku jsme si vybraly celkem bez problémů – byla úchvatná, stříbřitá a na světle měnila barvu, jako by byla živá. A vůbec nebyla pružná. Alespoň to tak vypadalo. Že zdání klame jsme pochopily ve chvíli, kdy jsme se pokusily vyžehlenou látku přišpendlit ke koberci, abychom na ni mohly nakreslit střih. Ona nebyla „jako“ živá, ona prostě živá byla! Kroutila se a bránila, vlnila a uhýbala… Ale nakonec jsme na ni úspěšně nakreslily střih. A protože se říká dvakrát měř, jednou řež, tak ještě než jsme použily nůžky, znovu jsme zkusily střih na látku přiložit. Ta věc vypadala úplně jinak!
I dokonale přišpendlená látka se zase zjevně stihla nějak posunout, protože papírový střih naprosto neodpovídal tomu, co bylo na látce. Asi po desátém pokusu jsme prostě linky nějak zprůměrňovaly a tu věc ustřihly. V tu chvíli jsme zjistily, že: co mělo původně šedesát centimetrů, má teď devadesát, co mělo devadesát, má sedmdesát a vůbec, nic nesedí… A navíc se ukázalo naprosto nemožné rozeznat líc a rub.
Jak jste na tom Vy a šití?
Ušila jste někdy něco? Šila Vám máma nebo babička?
Štupujete ponožky? A kdo přišívá u Vás doma knoflíky?
Umíte šít na stroji? Vzpomenete si, jak jste se to učila?
Zvládla byste šlapací stroj? A co Vy, šití a úrazy?
Nechala jste si někdy ušít šaty? Vyplatilo se to?
Napište mi o svých „šicích“ pokusech na redakce@zena-in.cz a nejlepší příspěvek odměním! A můžete poslat i fotky svých výtvorů! :)
Nový komentář
Komentáře
Šití mě bavilo jen do doby než jsem si ten výtvor zkusila a zjistila že je to úplně nesedící výtvor a skončil ve skříni s tím že ho snad někdy předělám. Leží tam dodnes několik výtvorů a je to už 15 let.
Mám doma starý šlapací stroj, ale nešiju už na něm vůbec. Ale jako holka jsem se naučila šít od mamči, ta byla sice samouk, ale šila perfektně - střihy jsme vytahovaly ze zahraničních časopisů. Mamča šila hlavně pro nás dvě ženské - kalhoty, sukně,blůzy, šatičky,plesovky, prošívané kabáty,bundy, kostýmy...A nádherné,perfektně vypracované a mělo to šmrnc, tenkrát nic nebylo a my chodily vždycky jak ze žurnálu.
Šily jsme hlavně po večerech a nocích, obývák byl plný odstřižků, chuchvalců nití a špendlíků...
jsou to hrozně hezké vzpomínky: povídaly jsme u toho o všem možném, byla legrace. Když jsem se pak vdala, taky jsem pár docela hezkých věcí ušila, ale pak to šlo nějak doztracena, přišly děti, nebyl čas... Postupně se obchody naplnily spoustou vytoužených hadříků všech možných i nemožných značek.V dnešní době by se šití doma asi i docela prodražilo. Ale stejně uvažuji o koupi el. stroje(ten šlapací už mám doma spíš z nostalgie), občas mi šití chybí, byl to příjemný relax...Jo a ponožky neštupuju, knoflíky přišívám na poslední chvíli
nebo si radši vezmu něco jiného...
Ruční práce mě odjakživa bavily.Šiju od děctví na sebe jsem si první šaty ušila ve 13 letech a tak mě to vzalo že se tomu věnuji stále.Šila jsem na své syny ated i na vnoučata.a to samé i s pletením.
Teda "řemínek z řemeničky".
Ťapina: Já mám šlapací s motůrkem, dá se to přehazovat.
Ale nemám sílu stáhnout tu řemeničku od motůrku, je děsně utažená.
Meander: Vidíš, moje babička měla zase už před nějakýma šedesáti lety šlapací stroj předělaný na elektriku, dědova práce
Petunie: Já byla spíš překvapená, ani jsem se nestačila leknout.
Meander: K těm prošitým prstům: auuuu!!!
...
Umím zašít pouze dírku na oblečení či ponožce. Tímto jsou mé krejčovské dovednosti zcela vyčerpány. Moje máma umí šít, nejvíc šila na mě, když jsem byla malá.
Tata mi vykládal, jak jeho kámoš si ušil klahoty. Seděly mu perfektně. Ovšem doté doby než se předklonil, rupl mu celý šev na zadku.
Jeansy mi před pár dny zkracovala sousedka. Zahnula a zašila to tak, že mi na nohavicích zůstal originální lem.
je to náročná práce
jako náctiletá jsem nějako tu halenku a sukni ušila, ale kvalita nic moc a nebavilo mě to. V ruce šiju jen knoflíky a velmi malé opravy. šikovná švadlena mi za pár kč zkrátí sukni i přišije nový zip a mám to hned a bydli naštěstí vedle.Mám problém si vybrat látku a ještě si neumím představit jak bude vypadat ušitá......a zaplatit ušití, to se nevyplatí. Ponožky kupuju v podnikové prodejně za 16-24 kč a pAk vyhazuju, nešila jsem je nikdy.
Takže můj, maminkou koupený šicí stroj, je šoupnutý dole ve skříni a nebýt kamarádky, které její občas chcípne a můj si půjčí, ani bych ho nevytahovala. Ale v ruce umím šít hezky, chodíme zašití, knoflíky přišité a podobné akce, které zvládne ruka, jsou pěkně udělané. A ponožky - ty kupuji po deseti a postupně po jedné děravé vyhazuji. Nakonec mi zbude jedna jediná ponožka, ke které se mi občas podaří koupit dalších deset nebo s ní stejně, jako s ostatními po vyprání utřu prach, pak parapetní desky zevnitř i zvenku - ty pouští barvu - a vyhodím. Opravdu, spotřeba do posledního desetníčku. A že těch ponožek peru. Dcera sportuje, takže troje denně, já někdy dvoje také zvládnu a náš tatínek ty dvoje v pohodě, někdy i troje.
Šít jsem uměla už někdy od dvanácti. Máti nás to naučila všchny tři bez ohledu na pohlaví.
Knoflíky přišívám na stroji.
Babička šít neuměla, ale já si v patnácti ušila první kalhoty a bundu.
Ponožky vyhazuju, ač mám na štupování dokonce strojek.
Umím šít na stroji. Když jsem se to učila, prošila jsem si prst skrz nehet několika stehy. Bylo to zajímavé.
Na šlapacím stroji jsem začínala a hodlám si tu elektriku, co mám teď, na šlapání zase předělat. Je to mnohem šikovnější.
Nechala jsem si toho ušít spoustu a taky ještě nechám. Mám nekonfekční postavu, takže mi nic jiného nezbývá. Neumím dělat střihy.
http://www.molendrix.com/homecz.html
Ovšem tohle je něco! Dělám té holce reklamu "kudy chodím".
ušiju cokoliv (šaty, pw, doplňky do bytu i na sebe), naštěstí. jako relax je to úžasné, nedovedu si představit příjemnější činnost než postupná, pomalá, pečlivá tvorba.
Ja zacala sit saticky na panenky na Singrovce u Babicky. Moje panenky mely uzasne oblecky!
Pak jsem presla na jednodussi veci pro sebe
Vrcholem byly bile minisaty s volanky na muj maturitni ples..
Holky si na to dilo vzpomely na srazu po 20 letech..
Pak jsem usila par modelu synkovi
a dnes siju zavesy a zkracuji vsechny sve kalhoty. Jisti to polskej Lucznik..
Holt, co se v mladi naucis..
stasha: Tak jsem na tom stejně.Jen já loni šaty,předloni závěs a letos ještě nic.
Letos jsem ušila závěs a loni sukni. Copak to asi bude příští rok?
Docela mě to baví, ale není moc času a nemám vlastní stroj.
Šít mne naučila máma už na základce a nejvíc jsem toho spíchla na střední. Dokonce i pro kamarádku.
Nezašívám, nebaví mě to. Knoflíky přišívám jen ty nejnutnější. Na jednom pyžamu mám poslední ze čtyř už asi rok
Rikina: Já mám taky Veritasku (z r. 1969) a nedám na ni dopustit
Kassy: můj otec taky umí šít.
Naprosto běžně zkracoval kalhoty, přišíval zipy, knoflíky, povolit nebo zabrat švy uměl, a na elektrickém stroji mě učil šít on, protože moje máti měla strach, že si prošiju prsty a nechtěla mě k tomu pustit.