Málokteré kočičí plemeno je opředeno tolika legendami a mýty jako právě siamka.

 

Tři legendy

Orientální princezny v dalekém exotickém Siamu se často chodívaly koupat do lotosového jezírka a před koupelí si sňaly šperky a prsteny a navlékly je své kočce na ocas.  Aby kočka prsteny neztratila, křečovitě držela ocas tak, že se jí na něm utvořilo zalomení konečku. Navíc neustále hlídaly klenoty svých drahých princezen a princezny samotné, až se jim oči pootočily a zešikmily.

 

Jiná legenda praví, že kočičí pár Chula a Tien měl za úkol střežit Buddhůr -  zlatý pohár. Kocour samozřejmě jednoho dne odešel za svými toulkami a kočka samotná, navíc březí, se tedy obtočila kolem poháru ocasem a očima ho neustále střežila. Její počínání mělo vliv na koťata  - narodila se se zalomeným ocáskem a šilhající…

 

Bible vypráví, že na Noemově arše byla tak šílená nuda, že se tam kočka spustila s opicí. Výsledkem je siamská kočka. Kočičí vzhled a opičí zvědavá povaha…

 

 

Kráska z Thajska – včera a dnes

Vše nasvědčuje tomu, že tyto kočky pocházejí z Thajska, kde byly nazývány „ušlechtilými modrými diamanty“ a drženy jen v dobře situovaných rodinách a byly vzácné. Jedině jisté je, že byly chrámovými kočkami, jejich pravý původ však nejspíš navždy zůstane zahalen rouškou tajemství.

První kočky siamské měly kulatou hlavu, mohutné svalnaté tělo a byly na nich znát ony legendární znaky – deformovaný ocas a šilhavost. Typické byly tmavohnědé znaky na hlavě, nohou i ocase, ale zbytek těla byl také poměrně tmavý. Tmavě pomněnkové oči byly velké, výrazné a často právě se sklonem k šilhání.

 

Postupem času se tedy dostaly do celého světa a dnešní typ se od toho starého velmi znatelně liší. Dnes jsou siamské kočky extrémně štíhlé, elegantní s dlouhýma nohama. Zadní nohy jsou trošku delší než přední.  Uši mají velké, velmi výrazné, na koncích zašpičatělé. Oči jsou stále zářivě modré, mandlovitého tvaru, lehce sešikmené, nikoliv však šilhající. Ocas je dlouhý a tenký, připomínající bičík.

Srst je krátká, jemná, lesklá a hodně přiléhavá.

Co se týká barevnosti, je požadována stejnoměrná barva, výrazné znaky, maximálně je povoleno stínování ve slabinách. Jiné skvrny či pruhování již vyřazují kočku z čistokrevného chovu.

Je vyšlechtěno mnoho barevných variant, šedé znaky s růžovým nádechem (lilac-point), či červenozlaté znaky (red-point). Je zbytečné všechny popisovat, je jich totiž nepřeberné atraktivní množství.

 

Jeden požadavek na stravu

Díky své extrémní štíhlosti je vhodné u nich udržovat v krmné dávce vyšší podíl bílkovin než u jiných plemen.

 

Povídavá kamarádka

Jsou velmi zvědavé, živé a upovídané. Pokud chcete kamarádku, která je s vámi schopna 24 hodin promlouvat a diskutovat na nejrůznější témata, pak si pořiďte siamku… Bude s vámi šroubovat záchodové prkénko, psát na počítači či kontrolovat kvalitu vaření.

Je to také jedno z mála plemen, které se naučí snadno aportovat či chodit na vycházku na vodítku. Pokud vám ovšem nevadí, že směr a tempo vycházky řídí sama. Je prostě někdy maličko panovačná…

 

Výborně si rozumí se psy i ostatními zvířaty. Její komunikativnost může být někdy na obtíž, pokud si ji pořizujete, musíte počítat s tím, že je velmi „umňoukaná“ a neodbytná. Potřebuje být neustále středem pozornosti a někomu může připadat až příliš hlučná. Hodí se tedy do domácností, kde se jí budou dostatečně věnovat.

 

Péče o srst

Téměř se nemusí udržovat. V obě línání stačí srst protírat mokrým semišovým hadříkem či jemným hřebínkem. Srst je velmi krátká a péči o ni zvládá kočka sama.

 

Patří do rodiny orientálních koček, a pokud trochu tápete, pak vězte, že siamské a orientální kočky jsou jedno plemeno - stejná srst, stavba těla i tvar hlavy. Jen siamka má modré oči a orientálka zelené.

Vzájemně se mohou křížit, což ale někteří chovatelé z principu odmítají.

 

Říká se, že siamská kočka je buď nekonečně krásná, nebo nekonečně ošklivá… nic mezi.

Takže - vyberte si!

 

 

Foto: Ivana Petříková, http://www.volny.cz/enya-sia.ori/ 

TÉMATA:
DŮM A BYT