Bára trpí chorobným nakupováním. Její problém jí přerostl přes hlavu. Pomoct se jí snažili přátelé, nadřízení, psycholožka. Po několika recidivách přišla o práci, byt i přátele. Léčí se, ale její život ztratil smysl.

shop

Před pár měsíci jste se mohli seznámit s příběhem Báry v rozhovoru Mám omniopatii a léčím se. Tato mladá žena trpí chorobným nakupováním neboli shopalkoholismem. Přečtěte si, jaké pokračování má její příběh.

Z nakupování si udělala „obřad“, nebrala ho jako nutnou povinnost nebo chvilkové rozptýlení, jak tomu u mnoha žen je. Perfektně upravená vyrážela do obchodů a nakupovala téměř vše, co se jí trochu zalíbilo a pod ruku přišlo. V jejím bytě se hromadily spousty věcí – od oblečení přes kosmetické přípravky po potraviny. Nic z toho nepotřebovala, ale nákupy byly pro ni drogou. Ale jak přibývaly zbytečnosti nacpané ve skříních nebo bednách, tak ubývalo peněz na jejím kontě. Nakonec byla zadlužená na všech stranách, měla problémy v práci – neustálé žádosti o zálohy na výplatu nemohly projít bez povšimnutí.
Báru jsme opustili ve chvílích, kdy  měla anděle strážné – kamarádku, která ji donutila vyklidit byt a rozprodat vše nepotřebné, vzala si pod ochranu Bářino konto, a nadřízenou, která jí vytvořila jakýsi splátkový kalendář pro splácení dluhů a našla jí psycholožku, kde Bára podstupovala terapii. Vypadalo to na happy end.

Uplynula nějaká doba a mne zajímalo, jak se Báře daří dnes. Před krátkou dobou dala v zaměstnání výpověď – na vlastní žádost. „Všichni mě štvali, byla jsem podrážděná, měla jsem dojem, že mě sledují na každém kroku. Měla jsem plné zuby otázek, kam jdu večer, co budu dělat. Nenápadná kontrola, jestli se nechystám na nákupy…“  Báře totiž psychoterapie a pomoc kamarádek pomohla jen na chvíli.

Nejdřív jen prohlížela výlohy, pak vstupovala do obchodů a začala znovu utrácet. Ne ve velkém jako předtím, ale přece. Hrozilo, že dluhy, které se jí pod vedením kamarádky podařilo do té doby úspěšně splácet, opět narostou. Bohužel se řídila heslem „první vyhrání z kapsy vyhání“. Přestala navštěvovat psycholožku a myslela si, že nakupovací období už má za sebou.

Pokušení nešlo odolat

„Dopomohla mi k tomu sestřenice. Holka z malého města jako já. Přijela do Prahy za prací, tak jsem ji u sebe ubytovala. Chtěla se vyrovnat kolegyním v práci, být hezky oblečená, a požádala mě o radu. A já na to kývla. Jenže jsem začala nakupovat s ní. Psycholožka mne varovala, že může přijít nějaký spouštěč, myslela jsem, že to zvládnu a pár hadříků navíc mne nezruinuje.“

Sestřenice o Bářiných problémech nevěděla, ale brzy si začala všímat, že to „s tím nakupováním přeháním“. Navíc po ní Bára chtěla platit veškeré náklady na celou společnou domácnost s vysvětlením, že jí snížili plat. „Ptala se mě, proč tedy pořád utrácím za zbytečnosti, když beru v práci míň. Nakonec jsme se pohádaly a ona se odstěhovala.“ Jenže sestřenice se nejen odstěhovala, ale to, co viděla a zažila, svěřila rodině.

Stalo se to, co si Bára nepřála. „Nastoupili rodiče. Přijeli na nečekanou návštěvu v plné polní. Zkontaktovali se předtím s mou kamarádkou, která mne hlídala a kontrolovala mi konto, a ta jim po dlouhém přemlouvání řekla pravdu. Máma mě prosila, ať se jdu léčit, že mi pomůžou, zaplatí za mne dluhy, ale hlavně ať beru nějaké léky a chodím na terapii.“

Rodiče nepochodili, kamarádku, které říkala strážný anděl, vyškrtla ze života. „Měla jsem dojem, že mě zradila. Nechtěla  jsem poslouchat, že to udělala pro mé dobro.“ Jediné plus bylo, že se vrátila na psychoterapii a začala užívat léky. „Chtěla jsem všem ukázat, že to dokážu sama, bez cizí pomoci.“ V práci jí dále strhávali z výplaty dluhy, ale: „...šéfová se ke mně začala chovat odměřeně. Došlo mi, že se o recidivě dozvěděla, ale velkou hlavu jsem si z toho nedělala – peníze jsem splácela, tak co.“

Jenže Bára zůstala sama. Užívala léky, chodila na terapie, ale nic ji nebavilo. Byla podrážděná, kamarádka už se k ní nevrátila, nevěřila jí. V práci měla konflikty, které skončily výpovědí.

Co bylo dál

„Vrátila jsem se k našim. Nevím, co budu dělat, do práce se mi zatím nechce. Dluhy mám splacené – prodala jsem auto, něco přidali rodiče. Dál beru prášky a občas zajedu na kontrolu. Nákupy a utrácení mě už nelákají a věřím, že už lákat nebudou.

Jenže jsem přišla o všechno, co jsem si vybudovala a měla – dobrou práci, pěkně zařízený byt, a hlavně o přátele. O kamarádku, která pro mě dělala první poslední. O šéfovou, která mi pomáhala – kde by na vás brali takové ohledy? Ale jak se říká, život jde dál a snad se mi podaří začít znovu. A snad mi začnou zase lidé věřit.“

Reklama