Můj příběh sice není žádná velká romantika, ale seznámila jsem se tak se svým manželem. Bylo pozdní podzimní odpoledne a já vyrazila do centra města nakoupit papíry na rys, který jsme měli následující den odevzdat ve škole. Jako vždy jsem si tuto nepopulární činnost nechávala na poslední chvíli. Měla jsem nakoupeno, ještě chvíli jsem se loudala po obchoďáku a protože už bylo dost hodin, vyrazila jsem na tramvaj. Po chvíli jsem si všimla, že za mnou někdo jde.

Dostala jsem strach, protože už byla tma a v ulici, jíž jsem procházela, nebyli žádní lidé. Z osvětleného náměstí do ulice dopadalo světlo a tak jsem viděla stín toho člověka, jak se ke mně přibližuje. Zrychlila jsem krok, ale stín byl blíž a blíž. Byla ve mně malá dušička, bála jsem se otočit. Najednou slyším: „Ahoj!“ Vedle mě stál kluk tak v mém věku, a šibalsky se na mě usmíval. Řekla jsem mu, že ho neznám, nechtělo se mi se s ním moc vybavovat, ale byl celkem neodbytný a došel se mnou až na tramvaj.

Podotýkám, že v té době se mi strašně líbili vysocí blonďáci (pokud možno tmavoocí) a tenhle moc vysoký nebyl a blonďák už teprve ne. Dokonce se mnou naskočil do tramvaje a strašně mě zval na rande „ve středu příští týden na rohu Esa“. Nakonec mi to v tramvaji napsal na nějakou fotbalovou tabulku vystřiženou z novin, kterou vyštrachal v kapse. A než vystoupil, ukázal mi někde na krk a ptal se, co to tam mám. Sklonila jsem hlavu a on mě cvrnknul do nosu, usmál se a vystoupil. Řekla jsem si, že to je pěkně drzý spratek!

 
Na celou příhodu jsem pomalu zapomněla, týden se přehoupl a bylo úterý. Měla jsem začít chodit do tanečních, ale neměla jsem kabát a boty takže jsme se s mamkou vypravily na nákupy. Opět do centra, protože za totáče těch obchodů jinde až tak moc nebylo. Pročesávaly jsme jeden obchod za druhým. Kabát jsme už koupený měly a ještě scházely boty.

Ve svižném tempu jsme mazaly kolem tramvajové zastávky do předposledního obchoďáku, když tu slyším opět : „Ahoj.“ Otočila jsem se, viděla nějaké povědomé oči, tak jsem odpověděla a frčela dál za vzdalující se mamčou, aniž bych pořádně tušila, koho jsem pozdravila. Obchodní dům, do kterého jsme vpluly, měl dva vchody. My jednou stranou vešly a druhou jsme vycházely, protože odtud jsme to měly blíž k poslednímu obchodu.

U východu stál kluk a říká mi : „Nezapomeň, zítra v pět!“ To už jsem v něm poznala toho drzouna z minulého týdne a taky to byl on, koho jsem zdravila na zastávce. Takže jsem na to rande tenkrát nakonec šla. Známe se 18 let, z toho jsme necelých 9 manželé, máme 8letého Davídka a před měsícem jsem přinesla z porodnice dalšího hošíčka, Ondráška. Je nám všem spolu moc fajn, jen si občas říkám, jakým směrem by se asi ubíral můj život, kdybychom s mamkou z toho obchoďáku  vyšly druhou stranou…