Sexuální styk je jako zrnko máku, porod zdravého dítěte pak jak makový koláč

Porodit zdravé dítě, je pocit absolutního štěstí. Předchází mu však neuvěřitelné množství otazníků, pocity obavy a strachu, aby během příchodu dítěte na svět proběhlo všechno tak, jak má. Bez komplikací. I když je všeobecně známo, že žena je tvor statečný, jsou v životě chvíle, kdy vedle sebe potřebuje partnera, který jí poskytuje potřebnou podporu.

A tím partnerem může být právě porodní asistentka. O tomto krásném, ale nelehkém poslání a porodu vůbec jsem si povídala s Marií Vnoučkovou z Unie porodních asistentek.

Když se řekne porodní asistentka, koho si vlastně pod tímto pojmem máme představit?
Je to osoba se zdravotnickým vzděláním (v současné době vysokoškolské vzdělání, minimálně bakalářský titul), která se specializuje na péči o ženu v průběhu normálního, to znamená nekomplikovaného těhotenství, porodu a šestinedělí. Ve spolupráci s lékařem se pak podílí na péči o ženy, které mají nějaké komplikace.  

Kudy vedla vaše cesta na porodní sál?
Mám hodně sourozenců.

To je kolik?
(smích) Sedm. Když mi bylo 12 let, tak se narodil první synovec. Z pohledu těch mých 12 let jsem sledovala celé těhotenství. Člověk do sebe nasává všechny ty informace, pojmy jako „hekárna,“ zkrátka všechny podněty s těhotenstvím spojené. Ten porod mi připadal tajemný, zvláštní. Odehrával se stranou, synovec se samozřejmě narodil v porodnici. Byli jsme velká rodina a vzájemně jsme si pomáhali. Viděla jsem, jak mé sestry a švagrové o děti pečují, jak je kojí. Získala jsem tak zhruba představu, co mateřství obnáší.

Po gymnáziu jsem se nedostala na farmaceutickou fakultu a nevěděla jsem, co budu dál dělat. Pamatuji se přesně na ten okamžik, kdy jsme si s maminkou povídaly, čím budu. A maminka řekla: Nechtěla bys být porodní asistentkou? A já okamžitě řekla, že chtěla.  A tak jsem vystudovala nástavbové studium a po ukončení školy jsem věděla, že jsem těhotná.

To zní, jako by to bylo plánované…
Právě, že to vůbec nebylo plánované. Ale řekla jsem si: Proč ne? Neobávala jsem se toho. Cítila jsem zodpovědnost, ale věděla jsem, že to zvládnu. Rodila jsem v nemocnici.

Jaký byl váš první porod a měla jste u porodu svého partnera?
To bylo v roce 1984 a v té době nebylo myslitelné, aby byl partner u porodu. Vybrala jsem si však pracoviště, kde jsem byla v rámci studia na praxi. A protože se tehdy striktně dodržovala spádovost, stálo mě to celkem dost úsilí, abych mohla rodit tam. V té době to i v Praze bylo jediné místo, kde bylo možné mít dítě po porodu u sebe.

Jak probíhal samotný porod?
Ten měl, bohužel, patologický průběh. Porod mně bez důvodu indukovali, aniž by to se mnou konzultovali. Připadala jsem si jak ve špatném filmu. Jako čerstvě vystudovaná porodní asistentka jsem si říkala, že přece nemůže být učeň nad mistra, přesto mě ten postup velice překvapil. Navíc byla neděle odpoledne a na sále kromě mě nikdo nebyl, a protože byli k porodu povoláni, stavěli se ke mně negativně. Porod nakonec skončil císařským řezem. Z narkózy jsem se pak probudila za sprostých nadávek, kdy se zdravotní sestře nedařilo napíchnout mi žílu. To probuzení bylo traumatizující i tím, že jsem neměla dítě u sebe, nevěděla jsem, co se děje, zda je vše v pořádku. Zeptala jsem se, jestli se mi narodil kluk, a ona mi ledabyle odpověděla: Myslím, že máte holku.

Jaké pocity ve vás byly? Jak jste se cítila?
Bylo tam zklamání ze systému té péče. Péče, která nepomáhá. Hodně to bylo dané dobou, i když některé nešvary přetrvávají dodnes. Vzdělávání musí být zaměřeno nejen na odbornost, ale i na komunikaci, přístup ke klientovi.

Například v sociálních službách je součástí celoživotního vzdělávání supervize, jejímž úkolem je posilovat vztahy v pracovním týmu a nacházet řešení problematických situací. Ve zdravotnictví tomu tak, bohužel, není. I když si nejsem jista, pokud by se něco přikázalo, nařídilo, jestli by to bylo k něčemu dobré. Jednotlivá pracoviště by však měla být informována o tom, k čemu je supervize dobrá.

A pak už jste si splnila sen a začala pracovat jako porodní asistentka?
Ten sen musel ještě počkat. Měla jsem postupně čtyři děti. Nemohla jsem pracovat na směny, tak jsem nastoupila jako sestra do ordinace praktického lékaře. Naučila jsem se tam spoustu věcí, komunikovat s lidmi, zjistit, co potřebují. Jsem za tu dobu nesmírně vděčna. Při zaměstnání jsem se snažila pořád vzdělávat, absolvovala jsem řadu kurzů, jejichž součástí byla i praxe v porodnicích. Svůj sen o porodní asistence jsem nezatratila, naopak.

A pak jsem otěhotněla. Popáté. V té době jsem měla dva kluky a dvě holky. Mateřsky jsem byla naplněná. Chtěla jsem se už věnovat své profesi a najednou přišlo nečekané překvapení v podobě dalšího těhotenství. Zpětně jsem za to velmi vděčná. Hned vysvětlím proč.

Na konci 90. let jako vyústění změn, ke kterým docházelo, vzniklo v Praze na Bulovce „Centrum aktivního porodu (CAP).“ A já jsem zajásala. Měla jsem za sebou stáž v Holandsku, kde zdravé ženy rodí za asistence porodní asistentky, a strašně se mi líbilo, že to vyzkouším tady u nás. Můj syn byl úplně první dítě, které se v CAP narodilo. Tak krásně nám to vyšlo.

V čem byl ten porod v „CAP“ jiný než ty čtyři předchozí?
Bylo to úžasné porodit dítě ve svém rytmu. Což ovšem neznamená, že jsem rodila snadno. Byl to můj nejdelší porod. Asistentka mi udělala vyšetření a pak jen reagovala na mé potřeby.

Nebyl žádnou medikací urychlovaný, byl to krásný porod. Čtyřikrát jsem rodila direktivně – svlečte se, běžte se vyčůrat... Nikdy jsem neměla dítě u sebe. Vždy ho odnesli a vrátili po 6 nebo 12 hodinách. Byla to separace ryze organizační, bez zdravotní indikace. A tady jsem měla dítě hned u sebe. Cítila jsem se naplněná. Mezi matkou a dítětem se po porodu vytvoří vztah, který je jasný, bez jakýchkoliv pochyb. Je velký rozdíl, když má matka dítě po porodu u sebe. To se z mozku uvolňuje obrovské množství oxytocinu (hormonu lásky). Pro srovnání – při pohlavním styku je to jako máček, ale tohle je jako celý makový koláč. Pocit absolutního štěstí.