cf9c3c3f192f5-obet-seznam.jpg
Zdroj foto: Shutterstock

Že se oběti sexuálního násilí svěří se svou hrůznou zkušeností až po nějaké době, nebývá výjimkou. Těžko si také představit, že by byl napadený ihned po útoku schopen směřovat své kroky na policii a zde podat s chladnou hlavou výpověď. U oběti se naopak spouští obranné mechanismy lidské psychiky, které mohou mít za následek to, že oběť pochybuje, zda ke znásilnění skutečně došlo, anebo si dočasně událost ani nepamatuje. Je tedy potřeba čas, vnitřní síla, odborná pomoc a třeba i nějaký spouštěč k tomu, aby byl přeživší sexuálního napadení schopen si onen okamžik v mysli opět správně poskládat.

V České republice také zůstává mnoho případů znásilnění nenahlášených. Tím, proč to tak je, se kromě odborníků zabývá také iniciativa s názvem Proč jsme to nenahlásily*i, která na toto téma rozběhla výzkum. Po zhruba dvou letech se jim podařilo shromáždit na 3,5 tisíce výpovědí od obětí tohoto trestného činu. Nejen tento projekt tedy ukazuje, že odpověď na otázku „Proč jsi to nenahlásil/a?“ je mnohem komplikovanější, než by se na první (laický) pohled mohlo zdát.

My jsme se na několik otázek týkajících se tohoto tématu zeptali terapeutky a psychoterapeutické poradkyně Bc. Kristíny Pelikánové.

Jaké dopady může mít znásilnění na psychiku člověka?
Naprosto zásadní, ačkoli to nemusí být pro okolí znát. I sama osoba to může v sobě nějakým způsobem dočasně potlačit, nicméně jde o narušení důvěry k lidem, paralýzu, trauma, úzkosti z toho, že vás někdo fyzicky ovládl, deprese z toho, že se paradoxně cítíte provinile, může dojít k tzv. Sekundární viktimizaci oběti. Psychických pochodů může nastat mnoho a žádný není pro duševní zdraví příznivý, je to dlouhá cesta k zotavení se po takovém zážitku. Je naprosto běžné, že nám některé skutečnosti dojdou později, nebo o nich dokážeme mluvit až s postupem času. Jak jsem zmínila - je to fyzické zmocnění se něčího těla, bez souhlasu, s využitím strachu a moci.

Co nejčastěji stojí za tím, že oběti znásilnění nenahlašují, nebo jej nahlašují s odstupem času?
Řekla bych, že hlavně strach, ale i touha zapomenout nebo situaci nějak racionalizovat (znásilnění nejde/nemělo by se racionalizovat). Je-li pachatel/ka vlivná osoba nebo osoba blízká/známá je to mnohem těžší. Oběti hrozí to, že bude zpochybňována, veřejně probírána,... je toho opravdu hodně, to by vydalo na celý článek.

Je možné, že za to může z části také společnost, respektive to, jak na oběti v určitých případech nahlíží? 
Bezesporu. Může se nám zdát, že společnost znásilnění odsuzuje, ale zároveň je viditelné a měřitelné, že je to tak jen na oko. Viz. naprosto nemístné komentáře typu „Říkala si o to", „Co čekala, když měla tohle na sobě“... Ale i tresty udělené soudem jsou naprosto nepochopitelně nízké. Nejsou to ale jen komentáře či tresty - ve starších filmech můžeme často vidět násilné chování (hlavně) vůči ženám jako něco normálního. Naštěstí společnost se mění a to je jedině dobře.

Jak by se měl podle vás co nejlépe zachovat člověk, kterému se jiný svěří s tím, že byl znásilněn? V případě, že ho například prosí, aby to nikomu neříkal.
Vyjádřit, že jsme tu pro daného člověka, že respektujeme jeho (třeba i prozatímní) volbu nic neříkat (a opravdu ji respektovat), zeptat se, co pro ni/něj můžeme udělat. Nechat člověka mlčet i mluvit podle toho jak potřebuje. Nabídnout pomoc při hledání psychologické pomoci - ale netlačit. Nelitovat, nezlehčovat. Prostě být tu i kdyby jen tichým společníkem.

Jaké odborné služby byste v případě potřeby doporučila?
ProFem, Persefona, Bílý kruh bezpečí, PORT. Dále pak spolek Konsent, v akutním případě krizová centra. Psychoterapeitická pomoc.

Zdroj info: Rozhovor s Bc. Kristínou Pelikánovou, seznamzpravy.cz, idnes, procjsmetonenahlasili

TÉMATA:
PŘEŽIVŠÍ ZNÁSILNĚNÍ SEXUÁLNÍ NAPADENÍ TRESTNÝ ČIN VÝPOVĚĎ ZNÁSILNĚNÍ