Z našich plánů nezbylo nic
Nic nenasvědčovalo tomu, že to sobotní listopadové dopoledne navždy změní můj život. Po snídani jsem uvařila kafe, a zatímco manžel četl noviny, já se dala do vaření. Po chvíli jsem se ho zeptala: „Víš o tom, že za necelé tři měsíce z nás budou konečně důchodci?“ Jarda spokojeně pokýval hlavou. „Už aby to bylo. Jak sekneme s prací, hned odjedeme na chatu, viď?“ Usmála jsem se a dala se do krájení cibule. K obědu jsem chystala guláš. Po chvilce mě ale vyrušil podivný zvuk a vzápětí řinkot hrnečku, který dopadl na dlaždice a rozbil se. Když jsem se otočila, leknutím jsem přestala dýchat! Manžel ležel hrudníkem a hlavou na stole a ruce mu bezvládně visely podél těla. I když záchranka přijela téměř okamžitě a zdravotníci mého manžela dlouho resustitovali, po víc jak půlhodině lékař bezmocně zavrtěl hlavou.
 
Zase jsem našla chuť žít
Neexistují slova, která by popsala moje neskutečné zoufalství a smutek. Přes rok jsem brala antidepresiva a každý večer usínala s jediným přáním: aby i mě srdce zradilo a já už se neprobudila. „Mami, já vím, že jste se s tátou měli moc rádi, ale tím, že budeš sedět zavřená v bytě, mu život nevrátíš. Odvezu tě na chatu, při práci na zahradě přijdeš na jiný myšlenky. Plánovala sis vybudovat skalku, jezírko...“ Nejdřív jsem návrh dcery zamítla, ale po čase jsem se nechala přemluvit a byla ráda, že jsem Janu poslechla. Zpočátku jsem sice neměla do ničeho chuť, ale dcera s rodinou za mnou jezdili každý týden a „nenápadně“ mě nutili do práce. Ale tím nejkrásnějším životabudičem byla vnučka Amálka. Po čtyřech měsících jsem se vrátila domů a už jsem nemusela brát léky na nervy, a nechutenství i problémy se spaním byly pryč. Od té doby jsem od jara do podzimu žila na chatě, přesně tak, jak jsme si to plánovali s Jarouškem.

 
Nový soused všechno změnil
Roky ubíhaly, a třebaže čas největší bolest a smutek otupil, přesto mi Jarda pořád moc chyběl. A nejen jako člověk, ale také – stydím se to i napsat – jako milenec. Měli jsme spolu opravdu báječný vztah a sex k našemu životu patřil stejně samozřejmě, jako pohlazení a hezká slova. Dokud manžel žil, přišlo mi to normální, ale po jeho smrti jsem se smířila s tím, že ty krásné chvilky už nikdy nezažiju. Nedokázala jsem si představit, že by do mého života – navíc v mém věku – ještě někdy mohl vstoupit jiný muž. To se ale změnilo, když jsem poznala Karla. Byl duben a já měla na zahrádce spoustu práce. Sázela jsem kytičky, když se mi přišel představit nový soused. I já se představila a pozorněji si muže prohlédla. Byl statný, vysoký, jeho obličeji dominovaly veselé, zvídavé oči a jak jsem se později dozvěděla, byli jsme stejně staří. Když jsem mu řekla, že s chalupou moc dobrý kup neudělal, zasmál se. „Jo, barabizna je to děsná, ale já z ní udělám výstavní chalupu! A z té okolní džungle jednou bude krásná zahrada – možná tak pěkná, jako je ta vaše. Já totiž dal městu vale a chci žít tady. A co pan domácí, ten není doma? Že bych se představil i jemu.“ Zavrtěla jsem hlavou, a když jsem sousedovi řekla, že jsem vdova, nabídl mi kdykoli pomoc.
 
O platonický vztah nestál
Naše přátelství se rodilo pomalu a nenásilně. Občas jsem využila Karlovy nabídky a požádala ho o drobnou pomoc a na oplátku ho pozvala na oběd, nebo mu pomohla na zahradě. Naše návštěvy byly čím dál častější a k setkávání už jsme nepotřebovali žádné záminky. Bylo nám spolu dobře a oba jsme cítili, že se mezi nás vkradlo něco víc než přátelství. Když mě jednou Karel objal a políbil, polekaně jsem ucukla. Nepolekala jsem se jeho touhy, ale svého těla! Po dlouhé době jsem pocítila vzrušení a za ten pocit jsem se strašně zastyděla. „Karle, neblázni, buďme dál kamarádi, na tohle jsme už staří.“ Odstoupil ode mě a udiveně povytáhl obočí. „Staří? Copak někdo určil, do kdy se lidi smějí milovat? Nevím jak ty, ale já se v třiašedesáti starý necítím a chci si život ještě užívat a ne ho jen trpně přežívat.“ Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „To já taky, ale myslím si, že k našemu věku patří už jen platonická láska.“ Karel zavrtěl hlavou a pohladil mě po tváři. „To jsou jen předsudky, které hlásají buď impotentní chlapi, nebo ženský, o který mužský nestojí.“
 
 
Předsudky jsou hrozná věc
Karel sice nenaléhal, ale jeho doteky i pohledy byly víc než výmluvné. Jako žena jsem po něm toužila, ale styděla jsem se a nebyla si jistá, jestli mám – co se v tomto věku sexu týče - pravdu já nebo on. Proto jsem jednou zašla k sousedce a schválně nadhodila toto téma. Samozřejmě jsem mluvila jako o někom jiném. Sousedka se opovržlivě ušklíbla. „V tomhle věku slušný lidi, tohle´ nedělají. Že chlapům, dokud jim to funguje, jde jen o jedno, je známá věc, ale ta ženská musí být úchylná!“ Abych na věc získala víc názorů, báchorku o smyšlené vdově jsem převyprávěla i dceři. Její reakce mě šokovala. „Fuj, jen když si představím ty vrásčitý nahý těla, dělá se mi zle. To kdyby ty ses takhle spustila, tak bych si tě, nejen z úcty k tátovi, přestala vážit! Doufám, že ten nový soused, co ti tak ochotně pomáhá, je opravdu jen soused!“ Dceři se dělalo zle ze sexu starších lidí a mně zase z jejích názorů. Víckrát jsem se na toto téma s nikým nebavila.

Už dva roky žiju trvale na chatě a s Karlem si užívám život se vším, co k němu patří. Jen je mi smutno z toho, že svoje štěstí před okolím, ale i vlastní dcerou musím tajit. Předsudky jsou hrozná věc a bojovat s nimi nemá smysl...

Reklama