Slyším se, jak před rokem říkám: „Jediný, co bych fakt nikdy neudělala, je odejít z Prahy.“ Nemyslím, že by to bylo pragocentrismem. Spíš je to opravdová láska k rodnému městu, jeho historii a bez ironie i vůni. Pro někoho, kdo vyrůstal na Kampě a umí nazpaměť vyjmenovat sochy na Karlově mostě, může být skutečně odchod do příhraničí bez přehánění náročný. Jako dítě jsem o prázdninách měla i na výběr. Buďto pojedu k babičce na Vinohrady, nebo k babičce do Ďáblic…:) Ovšem: Nikdy neříkej „nikdy“.
Konkrétně před naším domem, kousek pod ním a kousek nad ním, mají pracoviště všudypřítomné prodavačky něhy a pozornosti. Jejich pracovní nasazení je příkladné. Když se ráno probudím, už jsou v práci, a když jdu spát, jsou ještě v práci.
Svým vřelým vztahem k řemeslu a vzornou docházkou, aspirují na "řád práce" a mnohý zaměstnavatel by po takové síle zaplakal. Na nedostatek vytížení si dámy evidentně nestěžují, neb je kolem stále vidět kroužit mlsné zákazníky, zpravidla s německou SPZ.
To bude omyl, já tady bydlím
První měsíc po přestěhování jsem si stále jen na něco zvykala a nemajíc ještě výše uvedený fakt v malíčku, jsem si i parádně naběhla.
To jdu takhle naproti Johance, kterou jsem poslala do konzumu U Salmonely (takový místní folklór) a nechtělo se mi jít kopec dolů, tak jsem hlídkovala u domu. Najednou přijelo stříbrné auto s modrým Déčkem a starší pán se vyklání z okénka. Jako správný dobrodinec jsem situaci vyhodnotila tak, že asi chudák zabloudil a potřebuje poradit.
Blbec jsem se div nepřerazila, jak jsem utíkala směrem k němu. Vesele a ochotně, aby snad nemyslel, že jsme tady v Čechách nevychovaní, se skláním k okénku. Obdařil mě rozšafným úsměvem a pravil v překladu toto: „Jste tu nová, vidím. Platím velmi dobře princezno, máš už své místečko?“ Můj obličej v tu chvíli připomínal rajče těsně před sklizní a výraz tupý pohled březí krávy.
Pak jsem se probrala a vysoukala se sebe: „To bude asi omyl, já tu nepracuji, já tu bydlím.“ „Chápu,“ odpověděl, omluvil se a odjel.
Nejsem si jistá, co a jak pochopil, když jsem se k němu tak chtivě hrnula. Asi myslel, že se mi znelíbil jeho knír.
Johanka změnu zvládá dobře
Trochu jsem se bála, jak si zvykne na nové prostředí Johanka, ale nezklamala a jako správné dítě už má kamarádů dost. Dokonce jsou bílí. Škola je také bez problémů, dokonce mám pocit, že jí to jde líp. Možná se tu na děti méně spěchá a hlavně je pozitivní, že tím, že je to malé město, učitelka děti zná i s rodinami. Lze tedy logicky očekávat maličko individuální přístup, a ten náš malý Blíženec s asc. v Raku, věčně duchem nepřítomný, opravdu potřebuje.
Nedávno jsme se čtenářkami nakousli téma „kolektivní mentalita“. Stále nějak trvám na tom, že ač se říká, že všude je chleba o dvou kůrkách, přece jen lze říci, že taková nějaká povaha je s ohledem na kraj trochu jiná. Bude to hodně subjektivní, ale z mého pohledu jsou lidé tady podobní jako v Praze. Prostě když se bavím s nějakým člověkem, a že jsou tu také hovorní, mám pocit, že přemýšlí, vyjadřuje se i cítí skoro jako Pražák. A to myslím opravdu dobře.
Mám za to, že ať jsou Pražáci jacíkoli, jejich (náš, jestli mohu :)) styl uvažování je „hlavně nic nehrotit, pokud možno si z toho dělat legraci, nerejpat do soukromí a myslet dopředu“. Na otázku „Jak se máš?“ většina těchto milých horalů odpovídá tak jako to znám: „Nestěžuju si!“ nebo prostě „Jo jo, prima.“ A to je mi blízké. Možná vám to bude připadat dětinské, ale prostě jsem se bála, že mezi ně nemohu zapadnout. Už proto, že na mnoha místech jsem mockrát byla v situaci, kdy po té, co člověk řekne, že je z Prahy, dostane se mu nějaké výčitky nebo přinejmenším despektu. Tady jsem se s ničím takovým nesetkala. Dostalo se mi vřelého přijetí a opravdu upřímné náklonnosti.
Minimálně jednou týdně musím do redakce a hlavně se tam vždycky hrozně těším. Když vjíždím do Prahy a vidím z dálky světla, budete se smát, ale když cítím známou vůni smogu, mám takový zvláštní pocit, jako když se člověk vrací někam, kde je to jeho, kde každá dlažební kostka, každá rozkopaná ulice, každá výloha, každý strom nebo dům jakoby říkal: „Vítej, mám tě rád.“ Trochu jako by se člověk přitulil k mámě. Taková jistota spolu s pocitem bezpečí a energií domova.
Když se vracím do Vanďáku, ten pocit je podobný
Minu Českou Lípu, a pak dál na Rumburk. Vždycky ve Svoru mi volá přítel. Jako by měl radar. „Já jen jestli jsi v pořádku, že už se na tebe s Džoníkem (Johana) těšíme, jeď prosím opatrně.“
Nejsou. Už vím, proč to tam je. Do kopce, do kopce, zatáčka a za ní krpál dolů! Blbé místo.
Už si tu dávám pozor.
Když přejíždím poslední „šraňky“, pak dlouhou rovinku a objeví se dům, v němž v okně oranžově září solná lampička, najednou mám pocit podobný tomu u Prahy.
Je tam někdo, koho mám ráda, na koho jsem čekala možná půl života, kdo se nemůže dočkat, až se vrátím, kdo se těší a kdo mě přivítá laskavým úsměvem i upřímným obětím.
Tak jako mi voní Praha domovem, voní mi sever Čech láskou.
Mám teď dva domovy a oba krásné. A vy?
Nový komentář
Komentáře
christee: Nebuď z toho smutná. Pokus se najít něco, co je Ti tam příjemný a zkus s tím přelepit to, co Ti vadí. Je to jediný způsob, jak se na život usmívat. Také si najdi něco, nač se těšit.
Ještě nemáme hotovou zahradu, zatím je to takový rumniště, ale bude nádherná, tak si ji udělám - jednou. Chtěla bych stromy, tůje, spoustu květin, smrk, který o Vánocích venku nazdobím a jednou - protože místo by bylo i koně. Tak na to se těším...
7kraska: a to my jsme v činžáku a máme to taky
můj domov je od narození moje milovaná Praha a doufám, že už to tak zůstane
byla jsem teď nějakou dobu mimo republiku a když šlo naše letadlo večer na přistání a všude pod námi svítila světýlka, byl to pro mě moc krásný okamžik
michaela.kudlackova: Míšo, jestli je Praha anonymní, tak já jsem čínskej bůh srandy
Jsou lidi, se kterými na sebe průběžně narážíme na různých místech, "naši" Vietnamci nás znají, hlásí, že mají malé cuketky, které sháním, v potravinách si pokecám, v lahůdkách mě prodavačka upozorní, že tenhle salát dneska nemám brát, díky tomu, že mám psa, taky znám spoustu venčičů, apod. A když nám na nuselský ulici prevít drknul do auta, manželovi to zavolali hoši naproti z prodejny, soused, se kterým si koukáme skoro do okna, vyfotil mobilem ujíždějícího, manžel vyběhl a díky téhle záchranné akci to auto našel o pár ulic dál. S mojí povahou (a s manželovou) nemůžeme být anonymní ani v New Yorku
jsem si libovala, jak je Praha krasne anonymni, kdyz jsem bydlela na sidlisti...ted bydlim 3 roky ve stary zastavbe a vztahy jsou tu jak na vsi, pamatuje si mne kazda prodavacka, blééé
Kassy:
no, teď už jo, teď už na dotazy odkud jsem, říkám, že z Ústí.
michaela.kudlackova:51: no tohle je hezký!! to taky miluju, mám ráda, že mi paní v masně dobře vybere, protože už mně zná, na ulici mně zdraví víc lidí než v rodném městě a vedle v krámě, když si pro něco skočím tak mi dají i na dluh když si zapomenu prachy (to já občas dělám- ne účelně
) a to máš pravdu, že to je to co ti dělá domov,navíc, jelikož jsme trochu nestandartní pár, tak jsem hodně zapamatovatelný, třeba i pro vietnamce- chodívám k nim na zeleninu, nebo do bistra na čínu..nebo náš pejsek už mívá ve zverimexu připravený svý papu....prostě v naší čtvrti jsem doma. Myslela jsem to spíš tak, že když jdeš do menšího, tak jsi víc vidět než naopak, a člověk často narazí i na ne zrovna příjemné lidi...ale evidentně je to lepší
myslela jsem na tebe, že jsi teď trošku mimo (ženu) že toho máš asi hodně...
Jo, mám dva domovy. Jeden v Severních Čechách, kde jsem se narodila a vyrostla, a jeden v Brně, kde už šest let žiju, studuju, pracuju a hlavně mám přítele
Vždycky když přijíždím do Ústí, je to takové spíš nostalgické. Vím, že to tam mám ráda a že je tam krásně, ale už tam jaksi nepatřím. Za těch šest let se hodně změnilo, už se ve městě tak nevyznám a taky je pro mě Ústí spojené s minulostí, ke které se ne vždy chci vracet. Víc než samotné město mě vždycky dojímají ty kopce okolo, hlavně když projíždím Bránou Čech. Kolem Labe se zvedají kopce a já vím, že tady je můj domov a vždycky bude, protože jsem ho dostala do vínku.
Když přijíždím do Brna, mám pocit, že sem patřím, že to tu znám, jsem tu v bezpečí a v pohodě. Brno mi prostě proniklo pod kůži a když se mě někdo ptá odkud jsem, už dávno říkám, že z Brna. Tohle je můj domov, protože jsem si ho vybrala.
A s přítelem to máme pěkně spravedlivé, z Brna nepochází ani on, poznali jsme se na škole.
Rikina: Jé, ty jsi z Ústí? Koukám, že Porta Bohemica má asi opravdu něco do sebe. Úplně nejkrásnější pohled na ni je z lodi
christee: Nebuď z toho smutná. Pokus se najít něco, co je Ti tam příjemný a zkus s tím přelepit to, co Ti vadí. Je to jediný způsob, jak se na život usmívat. Také si najdi něco, nač se těšit.
Ještě nemáme hotovou zahradu, zatím je to takový rumniště, ale bude nádherná, tak si ji udělám - jednou. Chtěla bych stromy, tůje, spoustu květin, smrk, který o Vánocích venku nazdobím a jednou - protože místo by bylo i koně. Tak na to se těším...
shb: Víš ono, na tom, "kde se co šustne" je něco malebnýho. V pražské ulici,v Libni kde je můj první domov, to je také takové. Je to vilová čtvrť a ti lidé, kteří tam bydlí, jsou dnes buď už staří, nebo jsou to bývalí spolužáci. Přestěhovala jsem se sem z Kampy ve čtrnácti. Můžu nechat na sloupku peněženku a vím, že ji má tutově sousedka, protože od kuropění do soumraku visí v okně, aby měla zprávy pro ty, kdo jdou z práce domů, a že mi z dálky bude hlásit, jestlipak něco nehledám. Je prostě in. Tady ve Varn. zase hlídač v hypernově hlásí sotva vejdu, že už přišly ty cherry rajačátka, co jsem je minule hledala a jestli už má Johana kružítko
. Mám tohle ráda. Lidé touží po anonymitě, ale nakonec jim z ní bývá smutno.
omlouvám se za chyby a za ruce ruky
mělo to být prstech ruky...
Michaela.Kudlackova: moc pěkný článek Míšo!
Tvé pocity si zcela jasně představuju, také mám "doma" na dvou místech, jsem rozená moravanka a v Praze žiju 12 let, můj pocit je obdobný když jedu tam či tam, s tím rozdílem, že jsem šla z mešího města do většího, takže rozdíl v mentalitě vidím jinej. Lidé v menším jsou taková ta grupa co se "zná" nebo aspoň přes někoho, ale vždy se u dvou jedinců dají najít aspoň nějací společní známí, a je tam vždy takový to, že mají podobný hlášky, podobný názory, prostě jako vesnice, no a v praze je spousta grup. Převážně mimopražských jedinců, kteří drří "při sobě" zpravidla proto, že mají právě společný ten původ jinde, potkali e díky práci nebo díky škole a jaksi spolu drží a podporují se- v !cizím prostředí" drží při sobě. Pražák se na nepražáka, ještě třeba s přízvukem kouká vždy přes prsty, ale když začne člověk mluvit místním dialektem, tak je rovnocenný (jen vlastní zkušenosti). No a tyto grupy, pak jdou životem pořád jaksi provázaně, a jsou z toho pak partičky typu jeden a spol.- viz. politika, a tyto grupy (pravděpodobně z toho faktu, že si fandí, jelikož si dokázali vybudovat život jinde než u maminky) postupem času ovládají větší a větší teritoria, tudíž já jako nepražák, jsem za těch 12 let poznala pražáků co by se dalo na ruce ruky spočítat, a když už nějaký tak rodilce ze sídlišť (jako já v malém městě), a to skoro prahu třeba neznají, v práci máme jen jednoho, a ten je vyjímkou, zná ji dobře, ale nepražák pozná pražáka na sto honů a naopak. pragocentrismus je dán pouze pracovní příležitostí, kdyby nebyla, tak by tu taky spousta lidí nešla, proti tomu já musím říct, že jsme to měla tak nějak zafixováno odmala, že chci do prahy, a teď jsem tu doma a nechci nikam, má své kouzlo, poznala jsem dost evr. měst ale Praha je nejkrásnější a má nezaměnitelnou atmosféru, je prostě magická už svou historií, no prostě jedinečná. Ale myslím, že je asi jednodušší zapadnout sem, než někam do menších poměrů, kde lidí ví co se hned kde šustne...
Zrovna podobnou situaci řeším. 8 let bydlím ve středních čechách ve městě s 3 tisíci obyvatel. Je to tu malé, útulné, všechno blízko..... ale nezvykla jsem si. Pocházím z velkého města v severních čechách, 100 tisíc obyvatel, měla jsem tam i babičku.
Nemyslím si, že bych byla nepřizpůsobivá, nestěhovala jsem se poprvé, ale lidi tady jsou fakt úplně jiní. Stýská se mi, ale řešit to zatím nemůžu, takže je mi často smutno.
Odemětobě: tak já bych šla za láskou i světa kraj, ale iglú, to je teda moc.
Mám radši zelenou krajinu, ledová kra by mi nestačila.
Pocházím z vesnice o 800 obyvatelích a mám slabost pro Brno.Vždycky jsem chtěla do nějakého většího města,vadí mi,jak si na vesnici všichni vidí až do talíře.Na škole jsem se seznámila s manželem,který měl tehdy dvoupokojový družstevní byt,takže otázka kdo se kam bude stěhovat,byla zodpovězená.Zpočátku mi naše město o 14 tisících duší přišlo velké a úžasné, po 22 letech je pro mě jen malá maloměšťácká díra.Děti tady s námi bydlet nezůstanou a já jsem víc a víc nadšená okolím rodné vesnice.Vracet se nebudu,i když zdědím dům po rodičích.
Stěhování mi nevadilo,jsem doma tam,kde mám děti a manžela.Klidně v iglú na ledové kře.
Město, kde jsem se narodila, vůbec neznám, byla jsem mimino, když odtamtud rodina odešla. Město, kde jsem prožila dětství a nezralé mládí, je dnes úplně jiné - půlka je zbouraná a půlka přestavěná, místa, která jsem důvěrně znala, jsou nenávratně pryč. Lidi většinou taky. To město je pro mě dnes cizí, a ačkoli tam žijí mí rodiče, já se tam vracím jen jako turista, už to dávno není domov.
Takže jediné, co by se snad dalo za domov pokládat, je severočeské krajské město, kam jsem přišla před 23 lety, a tenkrát se mi hrubě nelíbilo. Vůbec jsem si nedovedla představit, že tam budu žít, a doufala jsem, že je to dočasné... ale pomalu a plíživě mě severní Čechy dostaly. Ani nevím, jak se to stalo, ale jsem málem větší patriot, než leckterý místní rodák.
A každý den, když se vracím vlakem zpátky z práce, za Roudnicí přestane být placatá krajina a objeví se první kopce Středohoří, jsem ráda, že budu za chvíli "doma".
jajynka: taky zdravím
Taky jsem pragocentrická. Mám přítele v ČB a pokud spolu zůstaneme, to stěhování mě čeká. V našem vztahu je totiž on ten větší srab, co se týče přestěhování do Prahy. Takže tím odvážným budu já. ČB se mi líbí, ale jsou mi malé a k žití si je nějak neumím představit, i když tuším, že je to hlavně o zvyku. Asi nejvíc se bojím, že se mi bude moc stýskat po rodičích i přátelích, taky že tam nenajdu pro mě odpovídající práci a že budu muset brát, co je. Pořád ale můžu být ráda, že jde o ČB a ne o Kotěhůrky vysoko v horách
marenkao:
Sonjaqwe: S přestávkama asi rok. Na předměstí. Honosný dům, honosní sousedé, honosná nuda.