Před nedávnem jsem slíbila, že zmíním, jak se už po několik pokolení rodilý Pražák vyrovnává s dobrovolným přesazením do úplně jiného prostředí, daleko od domova, od přátel i energie a jaksi i povahy spoluobyvatel. Je to náročné, ale drsní seveřani mi to spíše usnadňují, než ztěžují.

 

Slyším se, jak před rokem říkám: „Jediný, co bych fakt nikdy neudělala, je odejít z Prahy.“ Nemyslím, že by to bylo pragocentrismem. Spíš je to opravdová láska k rodnému městu, jeho historii a bez ironie i vůni. Pro někoho, kdo vyrůstal na Kampě a umí nazpaměť vyjmenovat sochy na Karlově mostě, může být skutečně odchod do příhraničí bez přehánění náročný. Jako dítě jsem o prázdninách měla i na výběr. Buďto pojedu k babičce na Vinohrady, nebo k babičce do Ďáblic…:) Ovšem: Nikdy neříkej „nikdy“.

 

Zvykám si na dámy u silnice
Konkrétně před naším domem, kousek pod ním a kousek nad ním, mají pracoviště všudypřítomné prodavačky něhy a pozornosti. Jejich pracovní nasazení je příkladné. Když se ráno probudím, už jsou v práci, a když jdu spát, jsou ještě v práci.

Svým vřelým vztahem k řemeslu a vzornou docházkou, aspirují na "řád práce" a mnohý zaměstnavatel by po takové síle zaplakal. Na nedostatek vytížení si dámy evidentně nestěžují, neb je kolem stále vidět kroužit mlsné zákazníky, zpravidla s německou SPZ.

 

To bude omyl, já tady bydlím
První měsíc po přestěhování jsem si stále jen na něco zvykala a nemajíc ještě výše uvedený fakt v malíčku, jsem si i parádně naběhla.
To jdu takhle naproti Johance, kterou jsem poslala do konzumu U Salmonely (takový místní folklór) a nechtělo se mi jít kopec dolů, tak jsem hlídkovala u domu. Najednou přijelo stříbrné auto s modrým Déčkem a starší pán se vyklání z okénka. Jako správný dobrodinec jsem situaci vyhodnotila tak, že asi chudák zabloudil a potřebuje poradit.

Blbec jsem se div nepřerazila, jak jsem utíkala směrem k němu. Vesele a ochotně, aby snad nemyslel, že jsme tady v Čechách nevychovaní, se skláním k okénku. Obdařil mě rozšafným úsměvem a pravil v překladu toto: „Jste tu nová, vidím. Platím velmi dobře princezno, máš už své místečko?“ Můj obličej v tu chvíli připomínal rajče těsně před sklizní a výraz tupý pohled březí krávy.

Pak jsem se probrala a vysoukala se sebe: „To bude asi omyl, já tu nepracuji, já tu bydlím.“ „Chápu,“ odpověděl, omluvil se a odjel.
Nejsem si jistá, co a jak pochopil, když jsem se k němu tak chtivě hrnula. Asi myslel, že se mi znelíbil jeho knír.

 

Johanka změnu zvládá dobře
Trochu jsem se bála, jak si zvykne na nové prostředí Johanka, ale nezklamala a jako správné dítě už má kamarádů dost. Dokonce jsou bílí. Škola je také bez problémů, dokonce mám pocit, že jí to jde líp. Možná se tu na děti méně spěchá a hlavně je pozitivní, že tím, že je to malé město, učitelka děti zná i s rodinami. Lze tedy logicky očekávat maličko individuální přístup, a ten náš malý Blíženec s asc. v Raku, věčně duchem nepřítomný, opravdu potřebuje.

Lidi tu myslí podobně jako v Praze
Nedávno jsme se čtenářkami nakousli téma „kolektivní mentalita“. Stále nějak trvám na tom, že ač se říká, že všude je chleba o dvou kůrkách, přece jen lze říci, že taková nějaká povaha je s ohledem na kraj trochu jiná. Bude to hodně subjektivní, ale z mého pohledu jsou lidé tady podobní jako v Praze. Prostě když se bavím s nějakým člověkem, a že jsou tu také hovorní, mám pocit, že přemýšlí, vyjadřuje se i cítí skoro jako Pražák. A to myslím opravdu dobře.

 

Mám za to, že ať jsou Pražáci jacíkoli, jejich (náš, jestli mohu :)) styl uvažování je „hlavně nic nehrotit, pokud možno si z toho dělat legraci, nerejpat do soukromí a myslet dopředu“. Na otázku „Jak se máš?“ většina těchto milých horalů odpovídá tak jako to znám: „Nestěžuju si!“ nebo prostě „Jo jo, prima.“  A to je mi blízké. Možná vám to bude připadat dětinské, ale prostě jsem se bála, že mezi ně nemohu zapadnout. Už proto, že na mnoha místech jsem mockrát byla v situaci, kdy po té, co člověk řekne, že je z Prahy, dostane se mu nějaké výčitky nebo přinejmenším despektu. Tady jsem se s ničím takovým nesetkala. Dostalo se mi vřelého přijetí a opravdu upřímné náklonnosti.

 

Když vjíždím do Prahy, šimrá mě v břiše
Minimálně jednou týdně musím do redakce a hlavně se tam vždycky hrozně těším. Když vjíždím do Prahy a vidím z dálky světla, budete se smát, ale když cítím známou vůni smogu, mám takový zvláštní pocit, jako když se člověk vrací někam, kde je to jeho, kde každá dlažební kostka, každá rozkopaná ulice, každá výloha, každý strom nebo dům jakoby říkal: „Vítej, mám tě rád.“ Trochu jako by se člověk přitulil k mámě. Taková jistota spolu s pocitem bezpečí a energií domova.

Když se vracím do Vanďáku, ten pocit je podobný
Minu Českou Lípu, a pak dál na Rumburk. Vždycky ve Svoru mi volá přítel. Jako by měl radar. „Já jen jestli jsi v pořádku, že už se na tebe s Džoníkem (Johana) těšíme, jeď prosím opatrně.“

Přejedu Šébr. Na něm mám svoji zatáčku. Tady se mi v létě poprvé v životě povedlo vyletět do protisměru (naštěstí tam tu noc nic nejelo). Tehdy jsem si říkala: „Co to je za nesmysl, dávat snížení rychlosti do kopce, to jsou magoři?“
Nejsou. Už vím, proč to tam je. Do kopce, do kopce, zatáčka a za ní krpál dolů! Blbé místo.
Už si tu dávám pozor.
Když přejíždím poslední „šraňky“, pak dlouhou rovinku a objeví se dům, v němž v okně oranžově září solná lampička, najednou mám pocit podobný tomu u Prahy.
Je tam někdo, koho mám ráda, na koho jsem čekala možná půl života, kdo se nemůže dočkat, až se vrátím, kdo se těší a kdo mě přivítá laskavým úsměvem i upřímným obětím.
Tak jako mi voní Praha domovem, voní mi sever Čech láskou.


Mám teď dva domovy a oba krásné. A vy?

Reklama