Foto: Shutterstock
„Už první den mi došlo, že to nebude takové, jak jsem si představovala. Než jsme si sedly na pláž, musela jsem ji asi dvacetkrát vyfotit. Pak následovala kontrola fotek, mazání, další pózy a hledání lepšího úhlu. Chtěla, aby bylo moře správně modré, aby jí vítr foukal do vlasů a aby slunce svítilo přesně tak, jak si představovala. Měla jsem pocit, že jsem na dovolenou nejela jako kamarádka, ale jako osobní fotografka,“ popisuje Veronika.
Podobný scénář se opakoval každý den. Restaurace musela počkat, než si kamarádka vyfotí jídlo. Výlet se několikrát zdržel kvůli tomu, že světlo ještě nebylo ideální. Když přišly větší vlny, Veronika místo koupání čekala na břehu s mobilem v ruce, aby zachytila „ten správný okamžik“. „Nejvíc mě mrzelo, že jsme si skoro nepovídaly. Když jsme seděly u západu slunce, koukala do mobilu, upravovala fotky, přidávala filtry a sledovala, kolik lidí už dalo příspěvku srdíčko. Přitom ten západ byl nádherný. Měla jsem chuť jí ten telefon na chvíli schovat.“
Po návratu domů si Veronika uvědomila, že největší vzpomínkou na dovolenou pro ni není moře ani krásná místa, ale pocit zklamání. „Nechápu, co z toho člověk má. Místo aby žil přítomným okamžikem, pořád přemýšlí, jak bude vypadat na Instagramu a co na to řeknou lidé, které ani osobně nezná. Mrzí mě, že jsem si svou vysněnou dovolenou neužila tak, jak jsem chtěla. Příště pojedu klidně sama. Budu se dívat na moře vlastníma očima, ne přes displej cizího telefonu.“
Jak se na toto téma dívají odborníci:
Psychologové upozorňují, že problém sociálních sítí často nespočívá v samotném sdílení zážitků, ale ve chvíli, kdy člověk začne svůj život vnímat především očima ostatních. Místo aby si užíval okamžik, soustředí se na to, jak bude vypadat na fotografii, kolik získá reakcí a zda jeho život bude působit dostatečně atraktivně. Výzkum psychologů z University of British Columbia ukázal, že porovnávání vlastního života s pečlivě vybranými a upravenými profily na Instagramu může u některých lidí vést ke zhoršení nálady a snížení sebevědomí. Studie upozornila, že při sledování „dokonalých“ životů ostatních máme tendenci zapomínat, že vidíme pouze jejich upravenou verzi, nikoliv běžnou realitu se všemi starostmi a nedokonalostmi. V případě Veroničiny kamarádky se tak možná nestalo jen to, že si chtěla uchovat krásné vzpomínky, ale z celého zážitku se stal projekt určený hlavně pro ostatní.. Honba za perfektní fotografií, správným světlem a obdivem neznámých lidí pak může paradoxně způsobit, že člověk přestane skutečně prožívat to nejcennější – samotný okamžik, kvůli kterému na dané místo přijel.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Citovaný výzkum.
Nový komentář
Komentáře
Hned první den bych nechala kamarádku, ať si provozuje svůj koníček a užívala si dovolenou podle svého. Rozhodně bych na své dovolené nedělala to, co po mně chce někdo jiný. Koupala bych se, chodila na procházky, pochutnávala si na místních specialitách, a jestli tam někdo jel kvůli focení, jeho věc. Šlo by to mimo mě.
V. nemá svou vůli, mozek, myšlení...? Už po hodině bych kámošce řekla - mě to s**e. Sjezdily a zažily jsme toho s kamarádkama moc a vždycky jsme si se všema řekly, když nás něco rozčilovalo, to se prostě stává, nikdo nejsme dokonalej. Pokaždý se našlo řešení.
A to se takhle projevila až u moře na jejich dovolené? Myslím, že kamarádka překročila únosnou míru a po pár fotkách ji měla Veronika zdvořile upozornit, že je to i její dovolená a nemíní ji promarnit neustálým focením. Kvůli tomu tam přece nejela. Kamarádka jí zatajila, že se tam jede fotit? Na takovou kamarádku bych se vykašlala, škoda jenom, že asi měly společný pokoj.
Dodatek - jo, já taky fotím kde co. Fotila jsem už před 40 lety, je to můj koníček, baví mě to. Ale za prvé to nedávám nikam na internet, už vůbec ne na sociální sítě. Ty ani žádné nemám, neprovozuju instagram ani jiné podobné věci. A za druhé když jdu někam s někým, tak ho neotravuju tím, že by musel čekat, až si něco vyfotím. Zas musí mít člověk trochu soudnost a ohledy na ostatní.
To je holt daň civilizaci. Dokud nebyla digitální fotografie, musel člověk celkem dost přemýšlet nad tím, co bude fotit, jak to bude fotit a jestli mu to stojí za to políčko na filmu. Navíc musel taky něco vědět a umět, aby dělal hezké fotky. Dneska nemusí umět nic, jen cvakat. Ani nemusí mít foťák, protože i levný telefon dokáže udělat mraky fotek a prakticky fotí sám, není nutno u toho myslet. Na jednu stranu to fotografování usnadnilo a učinilo dostupným pro všechny, na druhé straně je internet zaplevelen fotkami, které tam leda zabírají data. Bez jakéhokoli nápadu, bez myšlenky, bez přidané hodnoty, odpad. Což je zrovna tento případ. Tuny fotek slečen v plavkách u moře, tuny fotek jídla, tuny fotek západů slunce. Úplně zbytečné k tomu přidávat další a ani to nikoho nezajímá. Pro tohle nemám vůbec pochopení, a kdyby kamarádka takhle blbnula, upozornila bych ji, že se toho nechci účastnit, pokud by to nepomohlo, tak si udělám vlastní program a víckrát s ní nikam nejedu.
Jeden německý psycholog Hosse podobné chování výstižně nazývá "rakovinou myšlení ". Madam si vzala svou kamarádku na dovolenou jako prostředek pro plnění svých "egocílů" a bez jakékoliv tolerance ji využívala . Tady je potřeba říci- a dost. Nenechat se zmanipulovat a to i za cenu konfliktu si vymezit hranice. Jedině tak lze takovému člověku ukázat jeho malost a neúctu k druhým. A pokud by to k ničemu nevedlo, pak si nenechat touto figurkou zkazit dovolenou a užívat si jí bez ní. Samozřejmě s určitým stínem zklamání.
Ona je zklamaná kvůli kamarádce. No tak ji měla nechat, ať fotí, co chce a jak dlouho chce. A měla jít na výlet sama, plavat snad může také sama. Já nechápu ty ženské, co musí všechno, včetně toho dojít si na WC, dělat s nějakou kamarádkou. Pokud by moje společnice poprvé vyfotila jídlo, např. u oběda, hned u večeře bych seděla u jiného stolu. Ostatně, na zahraniční zájezd bych přibrala tu druhou jen proto, abych neplatila příplatek za jednolůžkový pokoj.