Setkání s ostrovní ženou, aneb jak se žije v nezávislém domě

Ostrovní žena? Pokud, milé čtenářky, čekáte reportáž z exotické dovolené, pak vás asi zklamu. Tento „ostrov“ se nachází v Čechách uprostřed brdských lesů, ale mohu vás ubezpečit, že život na něm není o nic méně romantický, o nic méně dobrodružný a o nic méně pozoruhodný.

Název „ostrovní manželka “vymyslela Marie, aktérka tohoto příběhu a mně přišel vtipný, tak jsem si ho vypůjčila do titulku této reportáže. Nic totiž lépe nevystihuje způsob života, pro který se rozhodli manželé Marie a Karel a já jim děkuji, že mi dovolili do něj nahlédnout.

Marii a Karla znám sice už pár let, ale jen velmi povrchně. Občas jsme se potkávali u koní a já jen věděla, že prodávají dům v Plzni a hledají chalupu někde na samotě, nejlépe na Šumavě, odkud Marie pochází. Ačkoliv se člověk postupem času rád vrací ke svým kořenům, nějak mi nešlo dohromady spojení samoty s Marií.  Je to energií nabitá sopka, prototyp extrovertní ženy, kterou byste spíš hledali v rušné společnosti než někde na samotě v lese.

Jenomže Marie je zároveň žena činu a co si zamane, toho také dosáhne. Jednoho dne mi vítězoslavně oznámila, že konečně našli dům svých snů a že mě časem pozve na návštěvu, až se tam trochu zabydlí. Co znamenalo slovo „zabydlí“, jsem si dokázala těžko představit, protože koupili bývalou hájovnu bez pořádné přístupové cesty, bez elektrického proudu, bez plynu, vody a mobilního signálu.

Byla jsem zvědavá, jak se s novým a naprosto odlišným způsobem života vypořádali.  Jak se žije lidem, kteří se vzdali ruchu velkoměsta, opustili vilku s vyšperkovanou zahradou, a veškerý komfort, který přináší civilizace, vyměnili za absolutní samotu, kde lišky dávají dobrou noc?

To vše se dozvíte z následujícího rozhovoru.

„Ostrovní“ království Marie a Karla na konci zimy

Když jsme se s manželem dokodrcali lesní cestou k překrásné chaloupce uprostřed lesních velikánů, přivítala nás Marie v pohodlných letních šatech a s úsměvem na tváři, který přesně vyjadřoval její rozpoložení. Vyzařoval z ní klid a zároveň hrdost. Stále to byla ta energická Marie, ale mnohem vyrovnanější a spokojenější. Nabídla nám kávu a ovocný koláč (mimochodem obojí vynikající) uvelebili jsme se k venkovnímu stolu a mohli jsme si konečně začít povídat.

Marie, co byl ten první impulz, který vás přiměl k takové změně?

Marie: Byla jsem na Šumavě, ve svém rodišti na samotě u lesa,  kam jezdím léta, a volal mi Karel na pokraji zhroucení, abych se podívala po nějaké chalupě, nejraději samotě. Byl totálně vyčerpaný, podepsal se na něm syndrom vyhoření, stres, dennodenní dojíždění víc jak sto kilometrů do práce a z práce. O změně jsme uvažovali už dávno, mockrát jsme si sedli a sčítali důvody, proč úplně od základů změnit své životy….Zpětně viděno k té radikální změně přispěl i vývoj našeho syna v pěstounské péči, kterého máme od 6 let. Puberta u něj probíhala tak bouřlivě a nestandardně , že mu změna bydlení a tím pádem nenásilné odstěhování z „mamahotelu“ prospělo nejvíc ze všech doporučovaných metod. A tak se to jednoho krásného dne pěkně sešlo Přišlo ráz naráz:. Karel dostal výpověď z práce a začalo to být aktuální i proto, že velký dům ve městě byl se svými náklady finančně neúnosný. Řekli jsme si, že je  čas na radikální změnu, jinak se z toho zblázníme. Nemluvě o tom, že jsem se ve velkém domě, po odchodu starších dětí a ukončení živnosti, začala cítit jak v mauzoleu – jen mě vycpat.

První rok jsme žili z úspor, Karel začal podnikat na sebe v oboru, kterému rozumí, a hledali jsme vhodný dům. Po několika pokusech – omylech, obrovském martyriu a zklamání z realitek jsem to – zřejmě jenom na čas - pomalu vzdávala, ale Karel tajně hledal dál. A našel. Objevil tuhle samotu. Prodali jsme tedy svůj dům ve městě a koupili hájenku v lese. Bez elektřiny, vody a plynu. Řekli jsme si: no a co? Pro mě to byla velká změna, ale říkala jsem si, že by to byla stejná změna, i kdybych se přestěhovala na svou milovanou Šumavu.

Co jste tady museli všechno udělat, aby tu bylo možné žít celoročně? (hájenka byla užívána jako letní rekreační bydleni). Obrátila jsem se na Karla. „Prosím tě, ale vysvětli mi to tak, abych to jako ženská (technicky zaostalá) pochopila“.

Karel: Museli jsme vyřešit topení. Máme jednoduchý kotel na dřevo s rozvodem do radiátorů. Kotel zároveň ohřívá vodu v zásobníku na teplou vodu. K ohřevu vody tedy nepotřebujeme elektřinu. Pak jsme museli získat někde elektřinu. Vyřešili jsem to ostrovní fotovoltaickou elektrárnou, do které nám zdarma poskytuje svoji energii slunce. Na střeše můžeš vidět fotovoltaické panely, které přeměňují sluneční záření na stejnosměrné napětí. Uvnitř domu jsou pak baterie, v kterých elektřinu skladujeme a jednoduchá technologie, která mění stejnosměrné napětí na klasické 230 V střídavé, které máme všichni doma. Pak už je to jako v každém jiném domě. Vše je velmi jednoduché. Technologie zabere velmi málo místa ( u nás malý prostor pod schody). Po většinu roku vyrobíme takto více energie než potřebujeme. Naopak na podzim a v zimě nastávají dny, kdy vyrobíme méně než spotřebujeme a nestačí ani energie uskladněná v bateriích. Pak přichází ke slovu benzínová elektrocentrála, jejíž provoz je však drahý (40,- Kč(1 kWh). Takže ji využíváme jen v opravdu nutných případech a raději se energeticky uskrovníme.

Centrální „mozek“ fotovoltaické elektrárny

Samozřejmostí je pak používání úsporných spotřebičů.

Vodu máme vlastní, ale studna není dost vydatná, takže jako užitkovou vodu využíváme dešťovku. Dům je starý, bytelný, poctivý, místy mají zdi až 1 metr tloušťky, takže drží v zimě teplo a v létě chlad.

Už jste tady zažili nějakou krizi, kdy jste si řekli, pro pána, co jsme to udělali?

Karel: já si tady lebedím, tím, že jsem odešel z  práce a začal podnikat v oboru, kde hodně pracuji z domu, jsem změnil zcela způsob života a užívám si to. Našli jsme bydlení, kde je nám oběma nejen dobře, ale oproti městu máme minimální provozní náklady. Po prvotní investici neplatíme za energie, odbourali jsme složenky od dodavatelů energií, dřevo si kácíme sami, nebo koupíme v okolí, vodu máme vlastní. Vymazali jsme největší nákladovou položku  – platby za energie a hypotéku.. V prvním roce jsme se zabydleli, vyřešili elektřinu, topení a v tomto roce jsme se zaměřili na co největší soběstačnost v potravinách. Nejen k okamžité spotřebě, ale i na uskladnění. Letošek je rokem potravinové soběstačnosti (smích).

Vy se vlastně vracíte k přirozenému způsobu života..

Karel: Ano, je to o tom, že žijeme způsobem života jako naši předci před několika desítkami let, ale s vymoženostmi současné doby, jako jsou počítače a mobily. Počasí nám (stejně jako tenkrát jim) určuje, co budeme dělat. Když svítí slunce, pracujeme venku, když ne, děláme něco uvnitř nebo odpočíváme. Na rozdíl od většiny civilizace, která zem drancuje, my využíváme to, co nám příroda poskytne. Jinak to tady ani nejde. . Svůj život přizpůsobujeme možnostem zdrojů, které nám poskytuje příroda.

Co tomu říkají místní nebo okolojdoucí?

Karel: těch tu naštěstí moc není, zaplaťpánbůh (smích) . Místní se ze začátku občas ptali, jak to, že svítíme, když tu nejde elektřina. Tak jsme jim to vysvětlili. Někteří pochopili, jiným je divné dodnes, proč jsme dobrovolně opustili komfortní způsob života a šli sem.  

A co ponorka?  Nehrozí, že si na tak malém plácku budete lézt na nervy? Přece jen, jste spolu 24 hodin.

Karel: My se máme rádi. Z mé strany ponorka určitě nehrozí, já jsem kliďas, ale Maruška je společenská a občas jí chybí větší kontakt s lidmi a pak se snaží o větší kontakt se mnou, ale mně to někdy nedělá dobře (smích). Marie: A já si společnost najdu. Jezdím 3x týdně za koněm, pak cvičit a zhruba jednou za dva týdny jezdíme na velký nákup do Plzně. Tady si nemůžeme jen tak odskočit někam do obchodu, takže musíme i víc plánovat.

Kromě toho jsem byla zvolena kulturním a výletním referentem za naši rodinu a svoji funkci plním s nasazením sobě vlastním – do Plzně a vůbec do civilizace jezdíme hlavně za kulturou, která za námi vyjma televize, internetu, ale hlavně radia, nepřijde .Takže koncerty,  divadlo a výšlapy za výhledy a památkami  nejsou otázkou vzdálenosti, ale chtění. S leností jakkoliv maskovanou (nemám čas, bolí mě …) se člověk musí utkávat všude a stále, obzvlášť tady.. Svádí to zůstat u té bačkorové… A ještě se stále přetahujeme o téma: – zůstávat jen tady, doma a nebo taky vycestovat..No, je jasné, co zastávám já, ale nijak militantně, tak trochu žensky manévrují a daří se. Protože jinak by  člověk viděl jen na obzor toho svého dvorku.

Marie na své kobylce

Zajímalo by mě, z čeho žijete? Finanční rezervy nejsou bezedné.

Karel: To tedy opravdu nejsou. Já jsem začal dělat živnost, školení pro firmy ve svém oboru, tedy firemní nákup. Ale věnuji tomu jen tolik úsilí, kolik nezbytně nutně potřebujeme pro život tady. Nechci se už kvůli penězům štvát. Nepotřebuju lepší televizi nebo zájezd do Karibiku. Ke spokojenosti mi stačí být tady, hospodařit a žít tu v klidu a v souladu s přírodou. A věřím, že to tak cítí i moje žena, která je již v důchodu..

Marie: Cítím.

Co je na životě tady nejtěžší? Řekli jste si už, že jste něco třeba nedomysleli? Že se vaše představy rozcházely s realitou? Teď prožíváte letní idylku, ale co třeba v zimě, když napadne sníh? Musí se ty panely čistit?

Karel: Samozřejmě se musí v zimě čistit, jinak by nevyráběly. Ale, to je detail. Ten způsob života, který jsme si zvolili, není možné při klasickém zaměstnání provozovat. Nemůžete ráno v šest odjet a večer v šest se vrátit. Už jen kvůli té elektrárně se snažíme veškeré energeticky náročné činnosti realizovat ve dne (praní, žehlení, vysávání…), kdy nám slunce vyrábí energii zadarmo. Neřekl bych, že bylo něco těžké, ale je nutno změnit styl života. Už jsem se setkal s lidmi, pro které by to byl problém.

Tady bych se trochu zastavil. Většina lidí má život rozdělený na čas strávený v práci, čas na koníčky, na zábavu, na práci na domě a zahradě a tyto činnosti odděluje. My to máme jinak. U nás se všechny tyto činosti zvájemně prolínají dle momentálních priorit a rytmu přírody. Nemáme to rozdělené. Žijeme jeden život, v němž jsou všechny uvedené složky vyvážené, nikoliv však oddělené. To je asi jedna z největších změn. Ale my jsme to tak chtěli.

Karel při své oblíbené činnosti

Marie: Zajímavé je, že tímto návratem v čase se zvýraznily mužské a ženské role. Mužská práce je taková, jako byla dřív, tedy fyzicky náročnější a ta ženská je kolem krbu. Prostě model, který se po staletí osvědčil a až naše moderní doba ho začala znásilňovat(smích). Ale přišlo nám tak přirozené, aniž bychom si to rozdělili.

Je vidět, že vás to tady baví, těší, a že jste tady naprosto spokojení. Ale uvažovali jste někdy i o tom, co by se muselo stát, abyste to tady opustili?

Karel: Opustili bychom to, kdybychom objevili lepší místo, tj. také samotu, také nezávislý dům, ale s větším pozemkem. Ideální by bylo 2- 3.000 m2, abychom měli větší prostor pro realizaci potravinové soběstačnosti.byli i potravinově nezávislí. Pro dva lidi by to mělo stačit, pokud se živí zeleninou a nepotřebují krmit domácí zvířata.

Vy jste vegetariáni?

Karel: To ne, ale maso jíme minimálně. A uměli bychom bez něj žít.

Nepřemýšleli jste o chovu králíků, třeba?

Marie: Ne, nedokázali bychom je zabíjet. Plánujeme slepice, i když kurník a výběh bude muset být opravdu dobře zajištění ze všech stran. Je tu hodně dravých ptáků a blízko nás mají kolonii lišky a jezevec. Kozy, ovce a jiná domácí zvířata by okamžitě dostala jména a sešla by věkem. (Smích).

Karel: Spíš tu soběstačnost vidíme i v místních zdrojích. Proč se pokoušet pěstovat jabloně, když si jablka levně koupíme ze sadu za lesem, s masem je to podobné, pokud na něj dostaneme chuť, můžeme ho sehnat u místních farmářů. Potravinová soběstačnost neznamená vše si vypěstovat sami, ale sdílet z dalšími podobně zaměřenými rodinami.

Co považujete za největší přednost kromě té soběstačnosti.

Marie: Nejvíc mě jako mámu neustále vnitřně těší, že přestěhování z tzv. přepychu bydlení ve městě pomohlo nejvíc našemu klukovi, který naprosto změnil hodnotvý žebříček, což by v bývalých podmínkách nebylo v našich silách. A největší luxus tady toho je, že nic nemusíme. Děláme jen to, co fyzicky zvládneme, aniž bychom toho byli otroky a přitom se cítíme svobodně. A já si tady taky konečně udělala zkoušky ze znalosti tržních hub!

Karel: Když jsme analyzovali svůj dosavadní život, zjistili jsme, že většinu věcí, které jsme dělali, byly proto, že jsme museli. Teď děláme převážně jen to, co chceme.

Marie: Život na samotě ověří váš vztah. I při sebevětším „vrkání“ nezjistíte, jak dost je pevný, musíte to zažít. A od toho se odvíjí vše ostatní. Kdyby vztah nebyl v pořádku, tak nesneseš nic, nemáš okolo sebe nikoho, komu by ses mohla svěřit. A i když je vztah v pořádku a funguje, tak spousta věcí vyjde na povrch až v krizových situacích. Dvě krizovky byly, ale týkaly se vlastně nepodstatných věcí. Natrvalo jsem utéct nechtěla nikdy.

Karel: Vybrali jsme si dobře, nejen místo, ale i jeden druhého. Můžeme se na sebe spolehnout, nakonec – jsme spolu víc jak 20 let..

Díky za moc krásné povídání a inspiraci

Odjížděli jsme plni dojmů a přemýšleli o tom, zda bychom takhle dokázali žít. Asi ano, o vztahu ani jeden z nás nepochybujeme, ale asi by nám kousek té civilizace přece jenom chyběl.

Pokud vás bydlení na „ostrově“zaujalo, můžete mrknout na jejich stránky ZDE