shutterstock-1077329474.jpg

Foto: Shutterstock

Zatímco v nedávné minulosti dominovaly mezi klientkami klinik asistované reprodukce v České republice cizinky, poslední rok všechno obrátil. Dnes je českých klientek víc než kdy dříve. Poruchy plodnosti jsou podle generální ředitelky kliniky pro léčbu neplodnosti Repromeda Kateřiny Veselé specifické tím, že kromě náročného fyzického procesu jsou páry také pod velkým psychickým tlakem. „Setkáváme se s obavami ze špatných zpráv, předsudků, případně ze selhání. Proto se snažíme kromě fyzické stránky nepodceňovat ani psychickou náročnost celého procesu. Ta se ovšem netýká jen potenciální matky, ale celého páru, případně i rodiny,“ upozorňuje.

Co řekneme dětem? (Ne)záleží jen na rodičích

Pokud pár podstoupí alternativní oplodnění, je pouze na obou partnerech, kdy, jak a na kolik se se svým rozhodnutím svěří svým blízkým či širšímu okolí. Těžší to ovšem může být, pokud už jedno dítě v rodině je. Tomu rodiče totiž jen těžko utají, že se „něco děje“. „Nevím o obecné či univerzální metodice, která by řešila, jak s dětmi o takových věcech hovořit. A pokud by existovala, nevěřil bych jí. Každý případ je totiž individuální, a ať už je tématem náhradní rodičovství, nebo umělé oplodnění, pokud se týká konkrétního případu v rodině, jedná se vždy o velmi citlivou záležitost,“ uvádí psycholog Tomáš Nýdrle.

Někteří rodiče si často nevědí příliš rady ani s klasickou sexuální výchovou a společenská shoda o tom, zda by se o intimních věcech měly děti učit doma, nebo ve škole, stále neexistuje. O to složitější může být zorientovat se v situaci, kdy se pořízení dítěte přirozenou cestou nedaří. „Jsem zastáncem otevřené komunikace v rodině, ale vždy záleží na věku dítěte. U školního a dospívajícího sourozence bych adekvátně věku dítěti situaci vysvětlila. Snaha o početí může být obdobím, kdy jsou rodiče emočně rozladěni a procházejí si těžkou situací. Dítě v rodině je vnímavé, ví, že se něco děje,“ myslí si psycholožka Anna Marie Bittnerová.

Dodává, že pokud rodiče dítěti naopak něco tají, dávají mu prostor pro vznik strachů a nejistot. Hrozí, že rodina pro něj přestane být bezpečným místem pro sdílení. „Někdy děti podceňujeme. Často jsou vnímavější, citlivější a přemýšlivější, než si myslíme. Pokud dítě samo přijde s otázkou, aktivně se zajímá, určitě je to příležitost pravdivě a adekvátně věku dítěti o procesu, jak jeho maličký sourozenec přijde na svět, povědět. Často nám v tom brání jen naše vlastní strachy,“ říká.

Ty stejně nejsi náš! Pozor, na nečekaná odhalení

Podle psychologů by měla komunikace vést především k ochraně dítěte. „Dovedu si představit i situace, kdy je s podobným rozhovorem lepší počkat. V takovém případě je ale zásadní, aby se děti tuto informaci nedozvěděly od někoho jiného. Rodiče se v dobré víře mohou svěřit známým nebo sousedům, jejichž děti pak tuto informaci mohou omylem, nebo i úmyslně předhodit například školnímu kolektivu,“ varuje Nýdrle. Útoky jako „to stejně není tvůj doopravdický brácha“ nebo „ty k nám nepatříš“ mohou v dítěti vyvolat silné trauma a narušit vztahy mezi sourozenci.

Reklama