Anna Krutská je vrchní sestrou v hospicu občanského sdružení Cesta domů. Setkávat se s umírajícími a pomáhat jim nejen fyzicky, ale i po psychické stránce, je jejím každodenním posláním. Jak to zvládá, zjistíte v tomto rozhovoru...

„Náš život je cesta, má začátek i konec. Když kráčíme životem, umíme být stateční a veselí. Když však na svět přicházíme a když z něj odcházíme, často tolik sil nemáme. Potřebujeme mít nablízku ty, kteří nám rozumějí. Hospice na celém světě se snaží odpovídat na toto obyčejné lidské volání po blízkosti, důstojnosti a porozumění.“

Toto jsou slova, která najdete na internetových stránkách občanského sdružení Cesta domů, které pomáhá lidem umírat, respektive přijmout smrt důstojně. Hlavní náplní Cesty domů je pražský Domácí hospic, díky kterému dochází sestry a lékaři přímo do rodin umírajících pacientů.

Cesta domů poskytuje ale i další služby, poradenství na telefonních linkách: 283 850 949 a 775 166 863, tematickou knihovnu či klub Podvečer, určený pozůstalým.

Setkal jsem se s vrchní setrou Domácího hospicu Cesta domů Annou Krutskou, aby si s ní popovídal o její práci - jaké to je setkávat se tak často se smrtí?

anna

Jak jste se k téhle práci dostala?
Pracovala jsem s malými dětmi. Pak jsem se dozvěděla, že existuje tato práce, a jakmile jsem u dětí skončila, nastoupila jsem do hospice. Okamžitě jsem věděla, že je to to pravé pro mě.

Jak dlouho už tuhle práci děláte?
Dohromady je to šest let. Nejprve jsem pracovala jako sestřička, a teď pracuji jak vrchní sestra.

Setkáváte se velmi často se smrtí, jakým způsobem to ze sebe dostáváte?
Jednak máme vlastní supervize. Ale každý se s tou zátěží vypořádává asi nějak jinak, já třeba chodím po lese. Nejde to úplně odbourat, spíš je potřeba své prožitky a zkušenosti zpracovat.

Kdysi jsem dělal sanitáře na interním oddělení v nemocnici, a tam se tvrdilo, že by člověk měl vystřídat pozici asi po dvou letech, aby nebral pacienty jako „rutinu“. Jak to zvládáte již šest let?
Ta práce je docela jiná. Nemáme žádné oddělení, ale jezdíme za lidmi do rodin a každá ta rodina je jiná. Máme na starost celou Prahu, už jen to přejíždění, kdy si můžete rovnat myšlenky cestou od pacienta k pacientovi, pomáhá. Takže, je to něco docela jiného než v nemocnici.

Jak vlastně vypadá váš pracovní den?
Teď jako vrchní sestra mám více papírování a seminářů, méně pacientů. Ale dá se říct, že tři návštěvy za den jsou tak zhruba akorát. Ono se to nezdá, ale ty návštěvy nebývají krátké, samotné ošetřování různých ran a další odborná zdravotní péče, to je jen část naší práce. Velmi důležité je, že si s těmi lidmi (a nejen s pacienty, ale s celou rodinou) povídáme. Mají tak prostor, aby mluvili o svém životě, o vztazích, o svých obavách, aby mohli přijmout skutečnost takovou, jaká je.

Kde vůbec k pacientům přicházíte?
Sami se ozývají k nám do poradny. Poradenští pracovníci vyberou ty, pro které je vhodná či potřebná naše péče. V pondělí máme vždycky poradu celého týmu, kde nám poradenští pracovníci předloží, kolik mají „prvních kontaktů“ - a do těch rodin pak jdeme...

Střídáte si pacienty, nebo máte své?
Každá sestřička i každý lékař má své pacienty. Samozřejmě když jsou služby, tedy o víkendech, nebo když někdo onemocní, tak navštěvujeme i pacienty ostatních.

Kdo to celé platí?
Žijeme hlavně z grantů a darů od jednotlivců i nadací. Něco přispívá Praha, Ministerstvo práce a sociálních věcí. S VZP jednáme, zatím bez výsledku, bohužel.

Kdybyste měla srovnat finanční ohodnocení téhle práce a práce v nemocnici, jak to vychází? Cítíte se dobře ohodnocená, nebo je to oproti práci v nemocnici spíš takové poslání?
V nemocnici jsem pracovala chvíli po škole, je to už docela dlouho, ale řekla bych, že to bude podobné. A myslím, že i tahle moje stávající práce i práce v nemocnici jsou poslání - to nemůže dělat každý, tedy nemohou to dělat lidé, kteří pro to nemají cit.

Ještě se vás zeptám na jeden konkrétní silný příběh, který jste tu zažila...
Všechny příběhy jsou silné. My jsme s rodinou v průměru asi měsíc a k těm lidem prostě přilnete. Ale snad nejsilnější zážitek jsem měla s pánem, chvíli poté, co jsem nastoupila. Byl to takový zvláštní chlapík, nejprve žádal eutanázii, tak to jsme jasně řekli, že nic takového neděláme ani s tím nesouhlasíme. Pak si to rozmyslel, všechno si nějak srovnal a chtěl ještě vyrazit na výlet na jedno konkrétní místo. Tak jsme s ním ten výlet podnikli a on asi dva dny nato zemřel. Měla jsem z toho tenkrát dobrý pocit, přišlo mi, že jsme mu skutečně pomohli a on odcházel smířený.

Nakonec jedna otázka na tělo: Vy sama, obáváte se (po zkušenosti s touto prací) smrti?
Ne, určitě jsem se ve svých úvahách během téhle práce posunula. Ale smrt mě neděsila nikdy, je to přirozené. Čeho se můžeme obávat, je umírání, aby to všechno proběhlo důstojně a bez bolesti.

Reklama