I přesto, že Šárka s Janou jsou sestry, které se mají moc rády, ta první, která se vdala, tu druhou nejenže se svatbou nečekaně předběhla, ale ani ji na ni nepozvala.

13. hodina a 13. minuta

svatba

Jana je o pět let starší než její sestra Šárka, která ji však s přípravami na chystanou svatbu předběhla. No, s přípravami. Ony vlastně ani žádné nebyly. Šárka s přítelem si prostě jednoho dne řekli, že se vezmou, a pojali to opravdu recesisticky. S nápadem přišel jako první Petr, který byl vždycky takový „úleťácký“, a právě to se na něm Šárce líbilo. „Proč ne?“
Domluvili hned na další týden oddávajícího na radnici, trvali pouze na 13. hodině a 13. minutě, po cestě oslovili dva překvapené kolemjdoucí, kteří jim to odsvědčili, polibek v oblečení, jaké na sobě měli, prstýnky za pár korun z nedalekého stánku.
Jeden „svědek“ se omluvil, že spěchá do práce, druhý pak s nimi ještě chvilku poseděl v hospodě, a bylo po svatbě.
„Tak paní Kratochvílová, teď to ještě nějak řekni doma,“ chytil svoji ženu Šárku za ruku čerstvý novomanžel.

Šárka s Petrem spolu žijí už od studií. Oběma je 27 let a nikdy nepokládali za důležité mít na svůj svazek papír. Vždyť i její o pět let starší sestra Jana žije s partnerem jen tak na hromádce, a to už mají dítě.  

Rodičům obou dcer to bylo líto, zejména otec se vždy těšil, jak povede obě své krásné dcery k oltáři. Až mu starší Jana nedávno sdělila, že s přítelem už o svatbě uvažují, chce, aby měli všichni i s dcerkou stejné příjmení, a navíc plánují další dítě. Tuto chystanou událost oznámila i své mladší sestře Šárce s tím, že ji samozřejmě chce za svědka. Vždycky se měly jako sestry moc rády a byly si hodně blízké.
Šárka byla nadšená:
„Jé, ty se budeš vdávat? To je super, no jasně, že ti půjdu za svědka. Moc ráda.“

A tak při tom všem rodinném těšení a náležitém chystání na svatbu starší dcery se nějak pozapomnělo na tu mladší.
Z té se najednou stala také vdaná paní. Bez rodičů, bez sestry, se svědky, které už nikdy neuvidí.
Když to oba aktéři oznámili rodičům, první reakce byla zděšení.
„Šárko, co tě to napadlo? To jsi nám nemohla něco říct? Anebo jste to mohly mít s Janičkou dohromady.“
„To se nemá, aby se sestry vdávaly v jeden den, to přináší smůlu. A aspoň vás to nic nestálo, stačí jedna honosná svatba, ne?“ řekla bezprostřední Šárka svým rodičům.

U Petrových rodičů to proběhlo obdobně, ale pak už nad tím mávli rukou. Ať si dělají, co chtějí. Dnes je všechno nějak jinak.
Zato Šárčina sestra Jana se urazila.
„Co jsi tím jako sledovala?“ zeptala se své sestry.
„Nic, prostě jsme se vzali.“
„Když jsme byly malé, tak jsme si řekly, jak půjdeme jedna druhé na svatbu, že si půjdeme za svědky a já ti ani nestojím za to, abys mi to řekla.“
„Jani, tak už se nezlob, to bylo takové rychlé rozhodnutí, než si to Petr rozmyslí,“ smála se Šárka.
„Rychlé rozhodnutí? No jak myslíš, já ti to samozřejmě přeju, ale ať už jste to pojali vážně nebo recesisticky, mrzí mě, že jsem za tebou nestála já, ale nějaký cizí kolemjdoucí člověk. To jsi mně mohla zavolat.“
„Tak si to tak neber, za pár dnů budu stát na tvé svatbě já za tebou.“
„To ještě nevím, jestli si radši neodchytnu někoho na chodníku,“ řekne Jana. Sice už se smíchem, ale přece jen ji nepřítomnost na „svatbě“ její sestry dodnes velmi mrzí.

 

 

 

Reklama