Máte sourozence? Pak vám jistě přijdou následující slova povědomá. Jako většina lidí mám i já sourozence, o čtyři roky starší sestru. Vzpomínám si na časy, kdy jsme ještě byly malé holčičky a ona se o mne vždy starala. Kdykoliv mi chtěl někdo ublížit, stoupla si přede mne a byla odhodlána bojovat jako tygr, i když svojí postavou spíše připomínala žížalu. A proč to píši? Protože chci, aby jste si uvědomili, že i přes veškeré nesváry a spory, které čas od času vůči své sestře nebo bratrovi každý pociťuje, je to naše rodina.

 

Pokud bych měla rozdělit sourozence do dvou skupin, tak jistě na Ty mladší a na Ty starší. Ti mladší si stěžují na starší, za jejich přehnanou starostlivost a přebírání role třetího rodiče, který jim v jednom kole nadává za nepořádek a tak trochu je kontroluje. Ti starší zase oponují, že mladší jsou více protežováni, a že jim vše projde. Když si k tomu přidáme sourozeneckou žárlivost, jeden sdílený pokoj, ponorkovou nemoc a jednu televizi, musím se divit, že jsme se se setrou ještě nezabily. Vyžití se sourozencem je největší životní kompromis, po němž následuje už jen manželství. Dá se tedy říci, že se soužitím se sourozenci připravujeme na další společný život s budoucími partnery. Neustálé hádky, ale zároveň i spousta legrace a citového vypětí jsou pro nás každodenním programem.

 

Plno lidí si to zřejmě neuvědomuje, ale naši sourozenci jsou lidé, kteří o nás ví takřka vše a znají nás lépe než kdokoliv jiný. Když jde opravdu do tuhého, tak jsou zde vždy pro nás. Já pevně doufám, že to tak pociťujete i vy. Znám samozřejmě i lidi, kteří to se svými sourozenci nemají příliš jednoduché, a naopak se v jejich případě jedná spíše o komplikovaný vztah. Kdyby se mě někdo zeptal, jaký vztah se svojí sestrou mám, tak bych odpověděla: Zcela ojedinělý. Nedokážu si ani vybavit, kvůli čemu všemu jsme se my dvě v životě pohádaly, dokonce popraly :-), ani kolikrát jsem měla chuť ji zabít, ale v konečném součtu je to asi zrnko písku na Sahaře, v porovnání se vší tou láskou, pomocí a porozuměním, které se mi z její strany dostalo.

 

A proč to tedy vše píši? Není to žádná zpověď na sklonku života. :-) Jen jsem si nedávno vyslechla vyprávění mé kamarádky o její děsivé, sobecké sestře, a musela jsem se pozastavit na tím, jak některé vztahy v rodině nejsou, troufám si tvrdit, fatálním způsobem schopny fungovat. Již od samých počátků lidské existence se setkáváme s vraždami v rodině, ať už v královských rodech, ale i mezi obyčejnými smrtelníky. Bohužel i dnes se o tom můžeme dočíst v novinách. Není to ale přece jen škoda? Vždyť přece rodina jsou naši nejbližší. Milují nás i přes veškeré chyby a nedostatky, a kdyby na to přišlo, položili by za nás i život. Pokud jste jiného názoru, tak mne to upřímně mrzí. Prošla jsem si poměrně těžkým obdobím a má sestra mi byla oporou. Zkuste se zamyslet nad těmi světlými stránkami vašich sourozenců a oprášit staré vazby, či je ještě více posílit. Oni za to stojí!!!