Byla zima. Celkem taková nanicovatá, občas začal padat sníh, ale hned se rozpouštěl. Vlezlé vlhko prostupovalo kabáty a usazovalo se uvnitř lidí. Desítky bot cachtaly po chodníku a začaly se rozdělovat na ty, co drží uvnitř teplo a sucho… a na ty druhé. Měla jsem ty druhé. Pizzerie ale už nebyla daleko a přítel mi po cestě vyprávěl o výborných těstovinách, které dělají právě v téhle. A pak jsme ho uviděli…
Seděl u pouliční lampy. Měl srandovní kulaté uši a pod čenichem šibalský úsměv. Díval se přátelsky a spokojeně. Vlastně vypadal, že mu nic nechybí. Jenže na bílou náprsenku pod krkem se mu sypal molitan a sníh.
„Teda. Ten je dobrej viď?! Škoda, že je roztrhanej. To by se snad ani nemělo vyhazovat. Koukej, jak se tváří!“ zasmál se přítel, když jsme se u medvěda zastavili.
„Hm. Je fakt dobrej.“ snažila jsem se tvářit co nejvíc nezúčastněně. Kdybych ještě bydlela na koleji, už bych ho brala. Ale teď jsem přece velká holka, ne? A vůbec. Nemůžu přece zachraňovat každýho medvěda, kterýho někdo posadí na ulici! A tenhle je tady možná spokojenej. Fakt. Možná sem utekl sám. Asi bydlel s nějakou nesnesitelnou holčičkou. Pokračovali jsme na večeři.
V pizzerii bylo příjemně. V peci nebyla vražená trouba, ale opravdu tam hořel oheň. Zato venku už zase padal sníh. Jako tenkrát, když mě vezla maminka do školky na sáňkách a půl cesty jsme se museli vracet pro opičku, která ležela u pošty. Asi jsem ji špatně držela. Opička byla maňásek. Obvykle spala se mnou v posteli nebo seděla na bedně s hračkami. Tam byl taky Opičák, pes Patik, medvěd Pampulínek a ti ostatní. Vybírání plyšáků brala maminka vždycky hrozně vážně. Když už jsem ji dostala do hračkárny, byl to opravdový zážitek. A mezi námi, je to tak dodnes.
Můžete jít denně kolem regálů přecpaných zvířátky, panáčky a bůhví čím… ale objevit toho VAŠEHO není jen tak. Roztomilost na vás útočí z každého koutu, jenže vy hledáte skutečnou osobnost. Sokrata v kožichu. Znáte ten vtip od pana Jiránka, jak chlápka zavolají k šéfovi a ten ho hrozně seřve? Na dalším obrázku ten chlápek je už doma a vynadá manželce. Ta vynadá synovi a ten… popadne medvěda a vynadá jemu. Na posledním obrázku sedí ten medvěd. Sám. Chápete. Ta tíha osudu. Být plyšový, to je obrovská zodpovědnost za toho, kdo vás nosí v batůžku, usíná s vámi a brečí vám do břicha. Jsou to strašná rizika. Vyklepou vás u pošty, zapomenou ve vlaku…nemáte se komu svěřit. A tolik toho víte! To nezvládne nějakej bílej mucek, co nemůže dát tlapky od sebe, protože v nich má všité srdíčko. To chce pořádnou náruč. A nejdůležitější jsou oči. Velké a chápavé. To žádný potištěný kus plastu nemůže zastat. Není nad korálky! Nebo knoflík.
„Máte objednáno?“
„Lenko?“
„Cože? Aha. Ještě chvíli!“
„Ty ho chceš, viď?!“
Kdoví, co jsem si nakonec dala. Zpátky jsme šli stejnou cestou. Pořád tam seděl. Na čupřině měl jemný poprašek sněhu. Doma jsem mu vyměnila molitan v břiše, vydrbala ho ve vaně…To dá rozum, někoho takového přece nedáte do pračky. Ta jizva na krku mu skoro není vidět. Jmenuje se Kolín.
Nový komentář
Komentáře
No ja tu ted sedim a koukam na sveho Medu,ktery si tak spokojene lezi na posteli,a rikam si,ze ho zanedbavam.Kdyz jsem ho dostala,tak jsem ho posadila do auta na podsedak a pripasala bezpecnostnim pasem,aby videl ven a nebal se,a aby si neublizil,a vezla jsem ho ukazat sestre.Byla jsem z nej hotova.S dnes jedine co s nim delam,tak kdyz mam splim,tak se k nemu pritulim v posteli a povidam si s nim.Jinak ho akorat spolu s Koziskem(plysovy pes) a Kocickou(velka zluta plysova kocka) ukladam v noci ke spanku.
Ale vim,ze kdyby u nas zacalo horet,nedej boze,tak tihle mrnousci budou to prvni co popadnu a vynesu z domu,protoze jsou to me poklady,a je v nich spousta vzpominek.
Jupíí: Plky? Nezaznamenala jsem moc vyloženě hloupých nebo negativních reakcí.
monca13: panenku jsem měla jen jednu
ale hrála jsem si vždycky jen s plyšáky, a nebo s autíčky
můj nejstarší plyšák-medvěd je jen o rok mladší než já, ale já teda vypadám zachovaleji
pěkný článek
šiš takovej nádhernej příběh a ty plky pod ním
. On to snad nikdo nečetl do konce. Lenko - moc pěkný
Stana55: myslím, že vnučce se to určitě bude líbit
taky jsem si nebyla jistá, jestli to nebyla jen nějaká výstava, to jsem ráda, že ne
Stana55: už jsem o to muzeu četla před lety, tak jsem si nebyla jistá, jestli ještě existuje
Vzala bych sebou vnučku,té by se to určitě moc zamlouvalo
Adresu jsem si zapsala a uložila.jsem taky zvědavá.
monca13: Jen co pojedu za holkama do Prahy tak tam zajdu.
i když podle toho popisu nevím, kolik tam bude mých oblíbených plyšáků
Tak jsem to našla
Muzeum hraček
ve Starém purkrabství
na Pražském hradě, Jiřská 6
Zlatý věk hraček
Ve dvou podlažích bývalého purkrabství Pražského
hradu je vystaven bezpočet unikátních starých
evropských a amerických hraček. Šedesát vitrin
v sedmi sálech je doplněním i volným pokračováním
části rodinné sbírky filmaře a karikaturisty Ivana
Steigera, pilně navštěvované veřejností už deset let
v mnichovské staroradniční věži. Steigerův výběr
klasických hraček se soustřeďuje na 150-letou
historii hraček dřevěných i plechových, na vývoj
panenek, jejich pokojíčků a modelů měšťanských
i šlechtických domů, zařízených do nejmenších
podrobností. Dějiny "zlatého věku hraček" začínají
kočáry taženými plechovými spřeženími, auty
a motorkami a pokračují přehlídkou letadel,
vzducholodí, kolesových parníčků i zaoceánských
lodí až k dětské železnici s nejstaršími Märklinovými
lokomotivami, vlaky, nádražími a vším nejmožnějším
příslušenstvím. Venkovská stavení jsou zabydlena
zvířátky našich polí a lesů, exotická zvěř obývá
zoologickou zahradu a cirkusové manéže a plechoví
natahovací šašci a paňácové žijí ve světě houpaček
a kolotočů. Připomeňme ještě plyšové medvídky,
několik stovek panenek Barbie, plechové roboty,
parní stroje, autíčka Schuco, stavebnice a hry,
hračky fyzikální, optické, hudební a mnoho jiných
překvapení, včetně nejslavnějších a nejcennějších
natahovacích plechových zázraků francouzských,
německých a amerických.
georg: taky mám ráda medvědy od Kolína
nevím jestli je ještě v Praze muzeum hraček, ale ráda bych se do něj podívala. Bylo myslím na Pražském Hradě.
Plyšáci - no prostě nyny
Jméno Kolin mi připomíná skvělé animované pohádky potkali se u Kolína. Medvědi v nich opravdu nemají chybu.
Mám starého , vypelichaného, rozpadlého kocoura. Je mu přes 40 let a čeká na mě na chalupě. Odvezla jsem ho, když děti byly malé a hrozilo nebezpečí totální likvidace.