Byla zima. Celkem taková nanicovatá, občas začal padat sníh, ale hned se rozpouštěl. Vlezlé vlhko prostupovalo kabáty a usazovalo se uvnitř lidí. Desítky bot cachtaly po chodníku a začaly se rozdělovat na ty, co drží uvnitř teplo a sucho… a na ty druhé. Měla jsem ty druhé. Pizzerie ale už nebyla daleko a přítel mi po cestě vyprávěl o výborných těstovinách, které dělají právě v téhle. A pak jsme ho uviděli…

Seděl u pouliční lampy. Měl srandovní kulaté uši a pod čenichem šibalský úsměv. Díval se přátelsky a spokojeně. Vlastně vypadal, že mu nic nechybí. Jenže na bílou náprsenku pod krkem se mu sypal molitan a sníh.

„Teda. Ten je dobrej viď?! Škoda, že je roztrhanej. To by se snad ani nemělo vyhazovat. Koukej, jak se tváří!“ zasmál se přítel, když jsme se u medvěda zastavili.
„Hm. Je fakt dobrej.“ snažila jsem se tvářit co nejvíc nezúčastněně. Kdybych ještě bydlela na koleji, už  bych ho brala. Ale teď jsem přece velká holka, ne? A vůbec. Nemůžu přece zachraňovat každýho medvěda, kterýho někdo posadí na ulici! A tenhle je tady možná spokojenej. Fakt. Možná sem utekl sám. Asi bydlel s nějakou nesnesitelnou holčičkou. Pokračovali jsme na večeři.

V pizzerii bylo příjemně. V peci nebyla vražená trouba, ale opravdu tam hořel oheň. Zato venku už zase padal sníh. Jako tenkrát, když mě vezla maminka do školky na sáňkách a půl cesty jsme se museli vracet pro opičku, která ležela u pošty. Asi jsem ji špatně držela. Opička byla maňásek. Obvykle spala se mnou v posteli nebo seděla na bedně s hračkami. Tam byl taky Opičák, pes Patik, medvěd Pampulínek a ti ostatní. Vybírání plyšáků brala maminka vždycky hrozně vážně. Když už jsem ji dostala do hračkárny, byl to opravdový zážitek. A mezi námi, je to tak dodnes.

Můžete jít denně kolem regálů přecpaných zvířátky, panáčky a bůhví čím… ale objevit toho VAŠEHO není jen tak. Roztomilost na vás útočí z každého koutu, jenže vy hledáte skutečnou osobnost. Sokrata v kožichu. Znáte ten vtip od pana Jiránka, jak chlápka zavolají k šéfovi a ten ho hrozně seřve? Na dalším obrázku ten chlápek je už doma a vynadá manželce. Ta vynadá synovi a ten… popadne medvěda a vynadá jemu. Na posledním obrázku sedí ten medvěd. Sám. Chápete. Ta tíha osudu. Být plyšový, to je obrovská zodpovědnost za toho, kdo vás nosí v batůžku, usíná s vámi a brečí vám do břicha. Jsou to strašná rizika. Vyklepou vás u pošty, zapomenou ve vlaku…nemáte se komu svěřit. A tolik toho víte! To nezvládne nějakej bílej mucek, co nemůže dát tlapky od sebe, protože v nich má všité srdíčko. To chce pořádnou náruč. A nejdůležitější jsou oči. Velké a chápavé. To žádný potištěný kus plastu nemůže zastat. Není nad korálky! Nebo knoflík.

„Máte objednáno?“

„Lenko?“

„Cože? Aha. Ještě chvíli!“

„Ty ho chceš, viď?!“

 Kdoví, co jsem si nakonec dala. Zpátky jsme šli stejnou cestou. Pořád tam seděl. Na čupřině měl jemný poprašek sněhu. Doma jsem mu vyměnila molitan v břiše, vydrbala ho ve vaně…To dá rozum, někoho takového přece nedáte do pračky. Ta jizva na krku mu skoro není vidět. Jmenuje se Kolín.

Reklama