6348a2d753b9a-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Do menší rodinné firmy nastoupila hned po škole a dá se říci, že tam profesně vyrostla. V rozletu ji přibrzdil až odchod na rodičovskou dovolenou před šesti lety. Zůstala doma jen dva roky a pak se znovu vrhla do práce. Jenže před necelým rokem majitel jejich firmy odešel do důchodu a na své místo dosadil novou ředitelku. Ta práci rozumí skvěle, firma jen kvete. Jenže ne tak její podřízení.

„Miriam je skvělá profesionálka, která své práci dává naprosté maximum. V kanceláři sedí už v sedm ráno a odchází v šest odpoledne. A to si v případě potřeby práci leckdy bere i domů a posílá maily třeba o půlnoci. No jo, jenže je třeba dodat, že je rozvedená a bezdětná! Bohužel, po nás podřízených chce podobné nasazení. Často vymýšlí porady po pracovní době někde v restauraci, potřebuje ve čtyři odpoledne na poslední chvíli zpracovat tabulku nákladů, případně udělat prezentaci, která mi přeci zabere jen pár minut. Nevadí mi jet na plný výkon. Rozhodně nepatřím mezi flákače a svou práci mám ráda. Jenže mám i jiný život, ten rodinný,“ zlobí se Iveta, která se domů za manželem a šestiletou dcerou vrací nezřídka až ve chvíli, kdy ona už večeří.

„Nesčetněkrát jsem to Miriam říkala, že potřebuji být doma včas, ale ona se vždycky tak příšerně ušklíbne, jako bych chtěla utíkat už po obědě. Pracovní dobu považuje za orientační čas odchodu domů, určitě ne za bernou minci. Prý kdo chce něco dokázat, musí své kariéře věnovat o trochu víc. To se jí to říká, když na ni doma nikdo nečeká. Ostatní kolegové jsou také bezdětní, ale vím bezpečně, že ani jim není tenhle maraton po chuti. Mají zase jiné zájmy, na které jim nezbývá čas. Jenže šéfová dala jasně najevo, že polevit nehodlá,“ kroutí hlavou Iveta, která tak má na výběr jen ze dvou možností. Přizpůsobí se, nebo dá výpověď.

„Majitel firmy je z obratu nadšený a proti ředitelce nepůjde. Prý si to máme nějak vyřešit sami. A abych na ni někde podávala stížnost? Ona mě přece nenutí zůstávat v kanceláři déle. Je to moje volba, jak říká. Jenže když odcházím domů včas, úplně mě vždycky odstřihne a komunikuje výhradně s těmi kolegy, kteří se přizpůsobí. Není s ní žádná řeč,“ dodává Iveta a přemýšlí, zda jí takové vykořisťování za vysoký plat stojí. Hypotéka a další náklady však mají pokaždé stejnou odpověď. A tolik lukrativních míst v jejím okolí zase není.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka

V názoru šéfové Miriam ve větě -“kdo chce něčeho ve své kariéře dosáhnout, musí obětovat o trochu víc...“ je  ono “trochu víc“ velmi abstraktním pojmem. Miriam se ukotvila ve své profesi, která ji pravděpodobně saturuje prázdnotu v osobním životě. Její „na víc“ má kromě výkonových efektů i praktický a emoční význam. Neochota respektovat  priority v osobním životě Ivety, může být i nevědomou obranou proti něčemu, co jí samotné chybí.

V první řadě, než začne Iveta zvažovat definitivní odchod z práce, je třeba se pokusit najít společně s Miriam kompromisní řešení. Vždy se vyplácí tuto komunikaci přenést z pracovního prostoru do civilního prostředí. Pozvání na kávu či společný oběd je dobrým začátkem k osobnější komunikaci, protože přenášení pozornosti na konzumování jídla odvádí možné emoční napětí. Velké kontrakty se také často uzavírají u dobrého společného jídla. Iveta by měla své šéfové sdělit, jak jí její práce baví a naplňuje a ocenit Miriam za úspěchy ve vedení firmy i za její časový přesah, který firmě věnuje. Po sdělení, že vzhledem ke svému osobnímu životu s jeho povinnostmi si ona tento přístup však dovolit nemůže, by měla následovat otázka, zda má Miriam nějaký nápad k řešení, aby se dosáhlo oboustranné spokojenosti. Neboli přeměnit „orientační pracovní dobu“ v jasnou dohodu, kdy a za jakých podmínek bude Miriam očekávat „to něco na víc“, aby se mohla Iveta vědomě rozhodnout, zda je představa šéfové pro ni přijatelná.

Je na místě šéfové naznačit, že dosavadní způsob očekávání její maximální flexibility se nemůže dlouhodobě slučovat s  jejim rodinným životem a v případě nutnosti by musela  v budoucnu zvažovat odchod z práce. 

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.