Foto: Shutterstock
Do menší rodinné firmy nastoupila hned po škole a dá se říci, že tam profesně vyrostla. V rozletu ji přibrzdil až odchod na rodičovskou dovolenou před šesti lety. Zůstala doma jen dva roky a pak se znovu vrhla do práce. Jenže před necelým rokem majitel jejich firmy odešel do důchodu a na své místo dosadil novou ředitelku. Ta práci rozumí skvěle, firma jen kvete. Jenže ne tak její podřízení.
„Miriam je skvělá profesionálka, která své práci dává naprosté maximum. V kanceláři sedí už v sedm ráno a odchází v šest odpoledne. A to si v případě potřeby práci leckdy bere i domů a posílá maily třeba o půlnoci. No jo, jenže je třeba dodat, že je rozvedená a bezdětná! Bohužel, po nás podřízených chce podobné nasazení. Často vymýšlí porady po pracovní době někde v restauraci, potřebuje ve čtyři odpoledne na poslední chvíli zpracovat tabulku nákladů, případně udělat prezentaci, která mi přeci zabere jen pár minut. Nevadí mi jet na plný výkon. Rozhodně nepatřím mezi flákače a svou práci mám ráda. Jenže mám i jiný život, ten rodinný,“ zlobí se Iveta, která se domů za manželem a šestiletou dcerou vrací nezřídka až ve chvíli, kdy ona už večeří.
„Nesčetněkrát jsem to Miriam říkala, že potřebuji být doma včas, ale ona se vždycky tak příšerně ušklíbne, jako bych chtěla utíkat už po obědě. Pracovní dobu považuje za orientační čas odchodu domů, určitě ne za bernou minci. Prý kdo chce něco dokázat, musí své kariéře věnovat o trochu víc. To se jí to říká, když na ni doma nikdo nečeká. Ostatní kolegové jsou také bezdětní, ale vím bezpečně, že ani jim není tenhle maraton po chuti. Mají zase jiné zájmy, na které jim nezbývá čas. Jenže šéfová dala jasně najevo, že polevit nehodlá,“ kroutí hlavou Iveta, která tak má na výběr jen ze dvou možností. Přizpůsobí se, nebo dá výpověď.
„Majitel firmy je z obratu nadšený a proti ředitelce nepůjde. Prý si to máme nějak vyřešit sami. A abych na ni někde podávala stížnost? Ona mě přece nenutí zůstávat v kanceláři déle. Je to moje volba, jak říká. Jenže když odcházím domů včas, úplně mě vždycky odstřihne a komunikuje výhradně s těmi kolegy, kteří se přizpůsobí. Není s ní žádná řeč,“ dodává Iveta a přemýšlí, zda jí takové vykořisťování za vysoký plat stojí. Hypotéka a další náklady však mají pokaždé stejnou odpověď. A tolik lukrativních míst v jejím okolí zase není.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
V názoru šéfové Miriam ve větě -“kdo chce něčeho ve své kariéře dosáhnout, musí obětovat o trochu víc...“ je ono “trochu víc“ velmi abstraktním pojmem. Miriam se ukotvila ve své profesi, která ji pravděpodobně saturuje prázdnotu v osobním životě. Její „na víc“ má kromě výkonových efektů i praktický a emoční význam. Neochota respektovat priority v osobním životě Ivety, může být i nevědomou obranou proti něčemu, co jí samotné chybí.
V první řadě, než začne Iveta zvažovat definitivní odchod z práce, je třeba se pokusit najít společně s Miriam kompromisní řešení. Vždy se vyplácí tuto komunikaci přenést z pracovního prostoru do civilního prostředí. Pozvání na kávu či společný oběd je dobrým začátkem k osobnější komunikaci, protože přenášení pozornosti na konzumování jídla odvádí možné emoční napětí. Velké kontrakty se také často uzavírají u dobrého společného jídla. Iveta by měla své šéfové sdělit, jak jí její práce baví a naplňuje a ocenit Miriam za úspěchy ve vedení firmy i za její časový přesah, který firmě věnuje. Po sdělení, že vzhledem ke svému osobnímu životu s jeho povinnostmi si ona tento přístup však dovolit nemůže, by měla následovat otázka, zda má Miriam nějaký nápad k řešení, aby se dosáhlo oboustranné spokojenosti. Neboli přeměnit „orientační pracovní dobu“ v jasnou dohodu, kdy a za jakých podmínek bude Miriam očekávat „to něco na víc“, aby se mohla Iveta vědomě rozhodnout, zda je představa šéfové pro ni přijatelná.
Je na místě šéfové naznačit, že dosavadní způsob očekávání její maximální flexibility se nemůže dlouhodobě slučovat s jejim rodinným životem a v případě nutnosti by musela v budoucnu zvažovat odchod z práce.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Tohle je bohužel častý problém, když někdo nezná hranice mezi prací a osobním životem, očekává totéž od ostatních. Takové nastavení ale přece neplatí pro všechny... ať už máte děti, rodinu nebo prostě jen chcete mít po práci klid. Vím, že s tím dokáže pomoci zavedení personálního systému, který přináší transparentnost do docházky i přesčasů. Použít se dá např. tady ten https://www.sloneek.cz/.
Jen podotýkám, že podle mě je výpověď fakt až ten poslední krok. Protože...
1.Než najde místo, odpovídající jejím představám, může být x měsíců doma.
2. Nemusí tam mít až tak pěkný plat.
3. Bude si muset zvykat na nový kolektiv a nebude v práci zaběhnutá jako tady.
4. Můžou se jí zbavit ve zkušební době.
5. Bude dojíždět a to jí sebere čas.
6. Nakonec může zjistit, že si až tak moc nepomohla.
...Takže já bych neodcházela. Proč by lveta měla doplatit na to, že má šéfka mírně řečeno nestandardní požadavky. Ona po nich fakt nemůže chtít, aby tam byli pořád celé dny. Jestliže pracují od sedmi do tří, a chce po nich další tři hodiny do šesti, tohle prostě dlouhodobě neprojde. Nemůže. To je skoro půl úvazku navíc. Iveto, neutikejte předčasné z boje.
Člověk nemůže mít všechno. Buď kariéra nebo rodina. Šéfová se rozhodla pro kariéru. Vy se musíte rozhodnout podle sebe. Jste hrdá na to, že vyděláváte víc než manžel. A co když budete mít další dítě?
Nj, to je holt tržní kapitalismus a že je na tom něco špatně si začínají všímat až teď, kdy zaměsnavatelé neberou 60+ a to jen proto, že mezi odmítanými jsou tentokrát i muži, co chudáčci prý něco umí a teď řvou jaká je to diskriminace. Dosud to přišlo všem naprosto spravedlivé a naprosto fér, že žena s dětmi si a pracovním trhu pomalu nešktne (protože se jednalo přece jen o ženy, že?) a sváděli to všichni chytří pánové na nedostatek snahy a vlastní volbu, protože jich se to netýkalo... ostatně i proto tolik žen volí radši dítě nemít nebo mít max jedno než žít v bídě a zase jsou ty špatné a sobecké.
Možná je nejvyšší čas na změnu. Iveta je v té firmě už dost dlouho, teď čtyři roky, před mateřskou tam asi taky byla víc než jeden rok, nic jiného nepoznala. Už je to rutina, nic nového se tam nenaučí, navíc se jí nelíbí podmínky, šéfovou neuznává jako autoritu, kariérní růst nejspíš taky nehrozí, a stres si přenáší z práce domů k rodině. To je dost důvodů sbalit uzlík a jít o dům dál. Iveta by si měla utřídit myšlenky, a třeba si to napsat, co chce dělat dál. Připravit si životopis, motivační dopis, rozmyslet si, jakou práci je ochotná dělat, co může nabídnout, co nového se naučit, jestli a jak daleko by případně dojížděla, prodiskutovat to s manželem, a až bude mít tyhle věci ujasněné a mít nějaký plán do budoucna, případně už vyhlédnuté jiné místo, tak je čas dát výpověď. Kdyby si rozmyslela, že v té firmě přece jenom chce ještě zůstat, tak může požádat svoji šéfovou o schůzku (ne ji zvát na oběd), a na té schůzce ale musí být Iveta připravená, uvést šéfové konkrétní příklady toho, co se jí nelíbí, vysvětlit proč, a sama předložit nějaké návrhy, jak by se ta situace dala změnit. Ovšem realisticky, ne říct, že chci za stejné peníze málo práce a chodit brzo domů, to by pochopitelně neobstálo. Když se nedohodnou, výpověď může dát vždycky.
Jinak ještě dodám, že pokud lveta tu práci potřebuje a dcerku ji manžel obstará, neodcházela bych a vyčkala. Za pár let může jít šéfka na mateřskou, na jiné pracoviště, atd. Nic netrvá věčně. Prostě bych tam občas déle zůstala a to tak, abych nebyla za ostatními pozadu. Až budou zaměstnanci unavení...a to budou...i ti, co doma rodinu nemají, občas si vezmou neschopenku, aby si odpočinuli. A to říkám jako člověk, co v práci vždycky fakt makal. Ne všichni byli takoví, poznala jsem lidi, co se nepřetrhli a jakmile měli důvod, zůstali doma. Oni byli odpočatí a vysmátí a my se o jejich práci museli podělit. Ale aby nás někdo nutil do každodenních přesčasů, to jsem nezažila.
Je to pro zaběhnutý kolektiv vždycky velká změna, když přijde nové vedení. Logicky se totiž snaží zvýšit laťku a vylepšit to, co dosud fungovalo. Na jednu stranu to je logické a pochopitelné. Na stranu druhou každý šéf, který očekává plné nasazení nad rámec pracovní doby, je u podřízených nepopulární. Bezdětná a svobodná by potřebovala, aby ji personál dopomohl k nějaké známosti. Hned by změnila názor na celé dny v práci. Také se lidi ve firmě mohou domluvit, že tam tedy budou zůstávat do večera, ale tak, že se vystřídají a vyjde na ně na každého ráda jednou v týdnu. Šéfová jim jistě ty přesčasy neplatí a pokud mají svou práci hotovou a mají tam trčet pouze z jejího rozmaru, pak jich je docela přesila a jestli firma nebude fungovat, jak má, těžko je všechny vyházejí a šéfku tam nechají...v první řadě by se měli zaměstnanci spojit a táhnout za jeden provaz. Upřímně řečeno, kdo by rád byl denně v práci denně dvě tři hodiny navíc?
Nevidím žádný reálný problém. Iveta je podle všeho vzdělaná, schopná, aktivní žena, která pracuje ráda, dobře, výkonně. Nebude mít problém, najít jinou, srovnatelnou nebo lepší práci. Jediné, že bude muset hledat trochu dále. A jako budoucí velmi kvalitní zaměstnanec bude určitě umět prodat svoji hodnotu a svoje schopnosti bude umět vyměnit za flexibilitu v podobě třeba částečně home office, čímž vyváží potřebu dojíždění do vzdálenější lokality. Za sebe, na tuto firmu bych se dávno vykašlala a intenzivně hledala jiné zaměstnání. Vyšperkovat životopis, aktualizovat všechny pracovní profily, a co nejdříve změnit práci. Nejsem fanda nářků, že jiná práce není a daleko a výmluvy a důvody. Nelíbí se mi podmínky? Velice intenzivně pracuji na tom, abych svoji situaci zlepšila. Rady terapeutky jsou zčásti logické, ale jejich provedení je zcela nereálné. Miriam z článku dávno ví, jaká má být pracovní doba a že mají její lidi rodiny. A je jí to u zadku. Změň zaměstnavatele, Iveto. Jinak se zhroutíš ty i tvá rodina. Na rozloučenou bych ještě podala podnět na inspekci, jelikož řeči "ale my vás v té kanceláři přece nedržíme", nemají oporu v zákoně :D. On ten pracovní zákoník totiž platí i pro takové vykuky, jako Miriam a majitel firmy.
Zaměstnavatel rozvrhuje pracovní dobu a za odpracovanou pracovní dobu platí. Tady manažerka neumí řídit lidi a organizovat práci.
Dodatek k radě terapeutky - zvát šéfovou na oběd není nejlepší nápad. Opačně jo, kdyby Miriam pozvala Ivetu, ale takhle to nefunguje. Ony nejsou kamarádky, a ano, velké kontrakty se často uzavírají u jídla, ale to tam spolu sedí lidi na stejné profesní úrovni. Ne ředitel a pucflek.
Jsou dvě možnosti. Buď se v této firmě nedodržuje zákoník práce. Pak si Iveta může stěžovat na inspektorátu práce, ovšem výsledkem nebude to, že ji pak budou všichni milovat a obdivovat. Je nutno počítat s tím, že ti kolegové, o kterých Iveta "bezpečně ví", že jim to taky vadí, dají od toho ruce pryč. Zůstane v tom sama a o zlepšení její osobní situace lze s úspěchem pochybovat. Druhá možnost je, že se zákoník práce dodržuje, přesčasy jsou zaplacené, a Ivetin plat je proto tak vysoký, že odpovídá pracovnímu a časovému nasazení. Pak si Iveta musí zvážit, jestli jí ty prachy za to stojí. Miriam by taky mohla přijít na jiné řešení, například že přijme ještě jednoho zaměstnance a aby měla na jeho mzdu, tak úměrně očeše mzdy všech ostatních, protože oni sice pak budou mít méně práce, půjdou domů dřív, ale taky s menší výplatou. V malých rodinných firmách bývá loajalita věc, která se hodně cení, a zaměstnanec, který ji neprojevuje, nebývá jaksi příliš v kurzu. Otázka je, jak moc je Iveta pro tu firmu postradatelná. Kdyby měla pozici klíčového zaměstnance, který má know-how v malíku a je jedním z důležitých firemních "pilířů", měla by o hodně lepší pozici pro vyjednávání čehokoli. Jenže bez Ivety ta firma už v minulosti dva roky fungovala. je tedy pravděpodobné, že bez ní bude moci fungovat i dál.