Foto: pexels/Czapp Árpád
Seděla před hromadou faktur, z monitoru měla unavené oči a v žaludku jí kručelo. Oběd ošidila dvěma rohlíky s pařížským salátem, co koupila dole v potravinách. A s večeří už počítala doma. Jenže pracovní doba se protáhla. Tento týden už potřetí. Šéf ji den co den urgoval, aby všechny resty po předchozí zaměstnankyni dotáhla co nejdříve. Jenže to znamenalo zdržet se v kanceláři déle než osm hodin, co měla ve smlouvě. Přestože pracovala, jak nejrychleji dovedla, neměla šanci dokončit denní příděl včas. Když před měsícem nastupovala, čekala, že se jen tak nezastaví. Ale tohle bylo i na ni moc.
„Začínalo to už být čiré zoufalství. Na jedné straně mi hromádka ubývala, jak jsem zpracovávala pozůstatky po mé předchůdkyni, ale na té druhé zase rostla astronomickou rychlostí. Firma se nezastavila. V jednom člověku to byla marnost nad marnost. S přehledem by se tu uživily zaměstnankyně dvě. Jenže o tom nechtěl šéf ani slyšet. Prý si to v téhle situaci nemůžeme dovolit. A ještě dodal, že je třeba v práci se zdržet. Čím dřív resty doženu, tím dřív budu mít větší klid,“ popisuje náročný začátek v nové práci Zuzana. Takhle se plahočila celý první měsíc. V kanceláři trávila týdně třeba i o deset hodin navíc. Jednou ji šéf požádal dokonce i o výpomoc v sobotu při inventuře.
Svůj program kvůli šéfovým požadavkům rušila nebo měnila, jak bylo třeba. Utěšovala ji jen myšlenka na výplatu. Po všech těch hodinách navíc bude určitě stát za to, očekávala. Jenže na účtu přistála jen suma nepatrně navýšená. Podle výplatní pásky pak zjistila, že výdělek navýšila jen pracovní sobota. „Šla jsem za ním a zeptala se, proč nemám zaplacené přesčasy. Jen se zasmál, že on taky nemá žádné peníze navíc, a to tam tráví podstatně víc času. Pak konejšivě dodal, že čím dřív resty doženu, tím dřív se mi pracovní doba ustálí. A že on by si tedy v mých letech nedovolil v nové práci smlouvat o peníze, když teprve začínám a zaučuji se. Jako kdybych byla nějaká začátečnice! Mám za sebou pět let praxe, vím, co dělám. A pomalá si tedy rozhodně nepřipadám! Spíš té práce je neúměrně moc,“ stěžuje si Zuzana, která se nechala vedoucím odbýt. To ale neznamená, že by jí časté přesčasy přestaly vadit. Další měsíc se počet odpracovaných hodin opět neúměrně navyšoval.
„Přece není možné, aby mi nezaplatil tolik hodin, kolik kvůli práci zůstávám v kanceláři. Stejně tak se mi příčí odsouvat stále dokola svůj osobní život jen kvůli tomu, že papíry neustále přetékají ze stolu. Nemáme žádné píchačky, šéf si naše příchody ani odchody nezapisuje. Zaměřuje se prý hlavně na odvedenou práci. Normálně z nás dělá otroky,“ dodává nasupeně Zuzana a zvažuje odmítnout přesčasy dál dělat. Jen netuší, zda na to má ze zákona právo.
Co o přesčasech říká zákoník práce?
Prací přesčas se rozumí práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu. Zaměstnavatel ji může zaměstnanci nařídit jen jde-li o vážné provozní důvody, a to i na dobu nepřetržitého denního odpočinku, a za splnění zákoníkem práce stanovených podmínek i na dny pracovního klidu.
S ohledem na výjimečnost nařízení práce přesčas však stanoví zákoník práce její limity, a to týdenní a roční. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. Kromě nařízené práce přesčas dává zákoník práce možnost dohody zaměstnavatele a zaměstnance o výkonu práce přesčas nad uvedený rozsah. Ale i zde celkový rozsah práce nesmí činit v průměru více než 8 hodin týdně za stanovené vyrovnávací období - tj. období, ve kterém práce přesčas nesmí v průměru překročit 8 hodin týdně. Může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích (není-li kolektivní smlouva).
„Práci přesčas je možné konat jen výjimečně. Již z toho vyplývá, že práce přesčas nemůže být zaměstnavatelem předem rozvržena v rámci písemného rozvrhu týdenní pracovní doby. Nedostatečné personální zabezpečení („podstav“) tudíž nemůže zaměstnavatel řešit tím, že bude dopředu rozvrhovat zaměstnanci pracovní dobu v rozsahu vyšším, než kolik činí stanovená týdenní nebo zkrácená stanovená týdenní pracovní doba zaměstnance,“ uvádí Ministerstvo práce a sociálních věcí s tím, že práce přesčas musí být zaměstnavatelem předem nařízena nebo dodatečně schválena.
„Nařídit práci přesčas lze i ústně. O práci přesčas se jedná i v případě, že k ní zaměstnavatel dal souhlas dodatečně tím, že vykonanou práci přesčas přijal,“ dodává ministerstvo.
- V neposlední řadě je pak důležité myslet i na kompenzaci práce přesčas. Zaměstnanci za ni náleží nejen dosažená mzda, ale také příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku. Příplatek může být po dohodě vyměněn za náhradní volno.
Zdroj informací: respondentka redakce, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Zákoník práce bývá často opomíjený tam, kde je šéf zároveň majitel. Soukromá firma. Zaměstnanec se nikde nedovolá spravedlnosti. Klidně se stane, že dělá za někoho, kdo ve firmě chybí třeba měsíc i víc . Plně zastoupí kolegyni, má papíry v pořádku, a potom jen nevěřícně kouká na úplně stejnou výši výplaty. Když si dovolí zeptat se, proč nemá ani korunu navíc za tu honičku, dostane se mu skutečně zajímavé odpovědi. A sice...my vás takhle motivujeme. Věta je doprovázena shovívavým úsměvem. Který mluví za vše. Co říká? Nic nezmůžeš, chudinko. Tady rozhodují jiní. Ale na výběr máš. Buď makej, nebo běž.
Myslím, že o takovou práci se uchazeči rvát nebudou. Šéf se mi jeví neuznalý a pokud časovou újmu nenahradí aspoń volnem když ne penězi, zaslouží si, aby se Zuzana "hodila marod". Třeba i kvůli psychickému vyčerpání a s tím souvisejícími zdravotními potížemi.
Jinak tedy je skutečně tristní, když člověk, který dle vlastních slov má pět let praxe, tudíž už musel někde pracovat, neví "zda na to má ze zákona právo". Copak Zuzana neví, že existuje zákoník práce? Nikdy ho nečetla, aby věděla nejen na co má právo, ale taky jaké má povinnosti? To ji to doteďka nezajímalo? Ona klidně podepíše pracovní smlouvu, aniž by tušila, co z toho pro ni vyplývá? Tohle by se mělo učit ve školách. Minimálně na středních určitě. Když už to lidi neznají z domova.
To je zase příběh. Vážně má Zuzana plný stůl papírů? Dneska, kdy už i státní úřady pochopily, že se věci dělají v elektronické podobě? Co to je probůh za firmu? Co s těmi fakturami Zuzana dělá, že je s tím tolik práce? Vystavil je evidentně někdo jiný, čili tím je už 90% práce hotovo. Není řeč o tom, že by je dávala do obálek a nosila na poštu, s tím by fakt práce byla, ale zase - dneska? Faktury chodí běžně mailem. Dál - vést docházku je povinné. Musí existovat nějaký způsob, jak se to dělá, i kdyby to měl být linkovaný sešit, kam se lidi zapíšou. Což je opět předpotopní, od doby, kdy se home office stalo módou, se pochopitelně dá sledovat a zjistit, kdy se kdo přihlásil do firemního systému, a co tam dělal a jak dlouho. Minimální problém. Přesčasy se tedy dají prokázat. V mnoha firmách se navíc od lidí žádá, aby si sami vedli time sheet, tedy česky pracovní výkaz. Ten se potom může případně porovnat s firemními záznamy, kdyby byl problém. Běžná věc. Nevěřím, že by v této firmě, kde se evidentně počítače na něco používají, nic takového nebylo. Zuzana je ve zkušební době. Pracuje teprve druhý měsíc. Může tedy kdykoli říct "zítra už nepřijdu", ale samozřejmě totéž jí může říct i ten zaměstnavatel. Záleží na tom, jak moc ona na téhle práci lpí.
Kdo je to ten "šéf"? Je to majitel firmy? Je to FO, s.r.o, a.s.? Ten "boss" sám rozhoduje o zaměstnancích, o jejich nárocích? Pak je to jeden z novodobých otrokářů. Jak má ta žena postavenou pracovní smlouvu? Kolik vůbec činí její měsíční mzda? Ta paní má jedinou možnost. Odejít z tohoto zaměstnání. Soudit se nemůže, neexistuje důkaz o čase stráveném na pracovišti. Musela by mít nějakého svědka a do toho nikdo další ze zaměstnanců nepůjde.
Zde jsou v podstatě dvě možnosti. Zuzana si může napracovaný čas vybrat formou volna, což asi zde v tomto případě nepřichází v úvahu a druhá možnost- okamžitě ukončit pracovní poměr a odejít. Je to mnohdy nelehká situace, ale člověk by měl znát svou hodnotu a mít svou hrdost tak nastavenou, aby se nenechal využívat a ponižovat podobnými praktikami nadřízených.