Když jsem nastupovala do letadla, připadala jsem si jako ve snu. V krásném, naprosto pohádkovém snu, ze kterého se určitě co chvíli probudím!
Jasně… tohle přeci nemůže být skutečnost… nebo jo?

Když si nyní vše vybavuji, jsem si jistá jednou věcí: musela jsem se tvářit jako naprostý cvok. Usmívala jsem se na vše a na všechny, oči jsem měla vykulené tak, že se divím, že mi nevypadly a neskončily v letadle pod sedačkou, a můj puls byl tisíckrát rychlejší než obvykle…

 

Troufám si říci, že onu jedinečnou „předstartovní chvíli“ jsem prožívala více než můj syn.

 

„Mohu vám nabídnout šampaňské?“ krásná a usmívající se letuška CK Fischer mi nabídla kelímek plný bublinek…

Zatetelila jsem se, opět se přihlouple usmála a s díky si kelímek vzala.

Nu což? Jedna sklenka mě nezabije, ne?

 

Čas běžel a my pomalu začali rolovat.
Šampaňské mě hřálo v žaludku a já se nemohla dočkat, až se s námi „modrý pták“ odlepí od země.

 

Hodnou chvíli se nic nedělo. My jeli a jeli a já byla jak dítě, které netrpělivě vyhlíží Ježíška.

S nosem přilepeným na skle jsem sondovala, zda už náhodou se ta zatracená zem nezačíná vzdalovat.

 

Tak si tak sedím, nos rozplácnutý na zamlženém okénku, když to náhle a nečekaně přišlo….

Nabrali jsme rychlost.

Nabrali jsme rychlost víc… a víc… a ještě víc…. Pak se na vteřinku zastavili a…..

 

…….. Vžžuuummmmmmmm….. Vykulila jsem oči a chytla syna za ruku.
A je to tady: STARTUJEME!

 

V hlavě se mi promítly všechny katastrofické filmy, které jsem viděla, a žaludek se mi podivně zhoupnul.

Chvíli na to jsem přestala slyšet.

 

Tlak mě nejen připravil o sluch, ale zrádně mi i vehnal šampus do hlavy.

Polykala jsem jako o život.

Zacpávala si nos a vzduch se snažila vyfouknout ušima za každou cenu.

 

„Mami, proč si hraješ na slona?“
Syn sice zařval, ale já ho sotva slyšela.
Mávla jsem rukou, což měla znamenat: nech mě teď být! A dál se snažila o to, aby mi ty zatracené uši odlehly.

 

Letadlo se se mnou podivně točilo a mě nenapadlo nic lepšího, než se podívat z okénka.

Bože… pozvracím se! Na jedné straně nebe, na straně druhé země plná světel. Ježíšmarjá, my jsme naklonění, ale jak!!!

 

Úsměv duševně chorého byl ten tam. Zavřela jsem oči a myslela na jediné: na kinedril, který spokojeně spal v mé tašce.

 

Neptejte se mě, jak jsem start přežila, sama to totiž netuším… Každopádně jsem ve výšce 10 000 m zjistila tvrdou pravdu: létání asi nebude mým koníčkem.

 

Kinedril pomalu začal účinkovat a já se silou vůle snažila uklidnit.

Letušky se na nás usmívaly, švitořily jak jarní vlaštovky a i díky nim jsem se vzdálila stavu omdlení.

 

Vše je v pořádku!

Chováš se jak pitomec!

Pomalu, pozvolna jsem rozdýchávala stav, ve kterém jsem si byla jistá, že už nikdy nespočinu na pevné zemi.
Představa onoho nekonečného prázdna pode mnou se mi také částečně podařila zahnat a já usoudila, že už je fakt na čase se sebrat a vychutnat si let, na který jsem se tak moc těšila.

 

Čtyři hodinky letu celkem rychle uběhly a já těsně před osmou hodinou ranní dospěla k rozhodnutí, že než přistaneme, bylo by dobré se jít vyčurat.

Kdo zná toalety v letadle, ví, že místa je tam jak pro mravenečka.

 

Ale pravda je jedna, ač je to záchůdek maličký, je tak nějak útulný, navozuje pocit bezpečí…

Tak si sedím na míse a hlavou se mi honí pocity, které jsem měla při startu…

Bože, bože... ty jsi ale husa, co?

Smála jsem se v duchu sama sobě…. No jo…byla jsem úplně pitomá! Vždyť na létání vůbec nic není! Prostě pohoda….

Na obličeji se mi už už rýsoval onen úsměv, kterým Bůh obdařil duševně choré, když se náhle ozvalo:

Ciiinkkkkk…….

 

A bylo po úsměvu, bylo po hrdinství….

Na dveřích toalety se rozsvítil nápis se symbolem: Připoutejte se!

 

Srdce si mi zastavilo v hrudi. Krve by se ve mně nedořezal.

Bože můj, my přistáváme!

Tlak na mě opět začal útočit a s tlakem přišlo i zatmění mého mozku.

 

Ježíšmarjá! Já budu přistávat na záchodě!

Mrkla jsem vpravo, mrkla jsem vlevo.

Ježíšmarjá! Tady není ani pás!

 

Čurání nečurání… vylítla jsem ze záchodu, rozrazila dveře a jak hurikán vlítla do letadla a zařvala: Davídku, my přistáváme!

 

Až po vyslovení této věty jsem se rozhlédla po letounu, kde cestující spokojeně seděli, povídali si, někteří na mě udiveně zírali….

Chvíli jsem stála jak solný sloup. Pak si odkašlala a s výrazem v tváři „jakože nic…“ si v klidu sedla na své místo.

 

„Mami, co blbneš?“ David obrátil oči v sloup a já pochopila, že toto gesto v mluvené řeči znamená: Stydím se za tebe, mami!

 

Přistání pochopitelně přišlo, ale až o dvacet minut později ;o) Inu, letěla jsem poprvé a byla za blbce, no a?  ;o)

 

Ale víte, jaký byl pro mě nejsilnější zážitek z onoho letu?
Kdepak záchod, kdepak start….

Byl to okamžik, kdy letuška otevřela dveře letadla a my vystoupili.

 

Slaný vzduch a neuvěřitelné horko mi roztočilo hlavu a já si stále dokola a dokola opakovala:
Pane bože, jsem v Egyptě!

Já jsem v Africe!!!

 

Podívala jsem se na palmy, o kterých se mi do této chvíle jen zdálo a které vždy patřily do mého snu o moři….. Po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy.

„Pane bože, Davídku… jsme v Egyptě,“ zašeptala jsem.

 

Chytla jsem syna za ruku, znovu se zhluboka nadechla toho neuvěřitelně horkého vzduchu a pomalu začala sestupovat po schůdcích.

 

Můj sen se právě začal naplňovat….

 

 

V příštím díle se můžete těšit na zážitky z prvních dní v letovisku Hurghada, v hotelu Arabia Beach. A věřte, máte se opravdu, ale opravdu na co těšit ;o)

 

 

První díl mého seriálu Sedm dní v Egyptě naleznete ZDE

 

Za krásnou a nezapomenutelnou dovolenou děkuji CK Fischer.

 

www.fischer.cz

 

Reklama