Foto: Shutterstock

1 + 1 = 1

Modelový příklad se udává velmi rychle. Zamilovanost člověka k druhému připoutá, často se stává, že zanedbává své přátele, koníčky, a nakonec celý prostoupí jeden do druhého. Postup zní velmi romanticky, ale ve výsledku leckdy vznikne místo dvou individuí jedno a může se stát, že společně tiše (ale i nahlas) trpí.

„Dle mého názoru z toho intuitivně vyplývá, že u lidí, kteří se řadí do dimenze extrovertní (tedy sangvinici a cholerici), mají větší touhu dělat věci společně s někým dalším než sami. Zároveň lidé, kteří tíhnou spíše k neuroticismu než ke stabilitě mohou dle mého názoru vykazovat větší tendenci přiblížit se k druhému člověku, někdy až příliš. Nicméně to, že je někdo extrovert a má potřebu být častěji s jinými lidmi než třeba introverti, neznamená, že to je špatně,“ říká studentka psychologie Žaneta Krčilová.

Otázkou je koho se tato neschopnost najíst si vlastní záliby, odejít na sklenku s přáteli a občas se od partnera bez pocitu nejistoty a strachu odtrhnout týká? Podle psychologů si svou osobnost budujeme již v dětství, a právě to, jakou vazbu si v dětství osvojíme, tak se poté máme tendenci chovat i v partnerských vztazích. „Buď považujeme partnerství za jisté a bezpečné (jistý typ vazby), nebo máme neustálý strach z opuštění (úzkostná vazba) či se partnerství raději vyhýbáme a předčasně ho ukončujeme (vyhýbavá vazba),“ vysvětluje Mgr. Žaneta Krčilová, spoluzakladatelka aplikace poskytující psychoterapii online Hedepy, a dodává „Pokud existuje typologie lidí, kteří mají pocit, že potřebují být neustále se svým partnerem, až to může toho druhého člověka “dusit”, jsou to pravděpodobně lidé s úzkostným vazebným připoutáním. Jednou z charakteristik úzkostného typu připoutaní silné prožívání lásky, které je spojené s velkým zaujetím až s touhou po absolutním splynutí s druhou osobou. Jedinci s úzkostnou citovou vazbou myslí téměř neustále na svého partnera a mají potíže se soustředit na cokoliv jiného. Mohou nabývat přesvědčení, že současný partner je jedinou nadějí na lásku, a i když nejsou ve vztahu spokojení, tak v něm setrvávají a doufají, že se jejich protějšek změní.“

Foto: Shutterstock

Vzácnost je další klíč

Partneři si musí být vzácní, to je dalším klíčem z pomyslného svazku. Otázkou je, jak vzácnost vytvořit. „Se vzácností se také pojí vášeň. Možná to znáte z vlastních zkušeností, že když se s tím druhým delší dobu nevidíte, tak najednou vzroste vášeň a velmi vám chybí. Řada výzkumů ukazuje, že nedosažitelné věci zvyšují sexuální touhu. Už jen proto je dobré čas od času se od partnera vzdálit, abychom se pak zase mohli znovu přiblížit,“ vysvětluje Žaneta Krčilová.

Každý pár je však jiný a v nastavení společně tráveného času existují určité hranice. Kromě toho, že ho může být až moc, může ho být naopak zase příliš málo, což lásce často také velmi škodí. Hranice je tedy individuální a ve dvojici je háček v tom, že musíme posuzovat hranici i toho druhého. Takže pokud vám přijde v pořádku, když máte každý den svůj vlastní program, ale partnera nebo partnerku to trápí a chtěl/a by být víc s námi, je pravděpodobné, že je toho individuálně stráveného času až příliš, protože to povede k nespokojenosti jednoho z partnerů.  Klíčová je tedy především komunikace. Hledat, co je pro nás dva slučitelné, v čem se OBA cítíte dobře.

Čtěte také:

Reklama