Stalo se to na přelomu července a srpna. V pátek odpoledne mi zazvonil mobil a nějaká paní se velmi nesmělým hlasem ptala na možnost udělat kurz malování na hedvábí pro postižené spoluobčany. Nejprve mě trošku zarazilo, že se ptá tak opatrně, ale po chvíli jsem pochopila, že jde o lidi na vozíčcích, kteří jsou na léčebném pobytu, a má jít o relaxační odpoledne pro všechny zúčastněné - více než dvacet lidí. Obvykle tak velké kurzy nedělám, ale nakonec jsem si dala říct - částečně i pro to, že na vesnici, ve které se měl kurz konat, jsem měla nádherné vzpomínky a chtěla jsem se tam podívat znovu.

Přiznám se ale, že do auta jsem sedala se smíšenými pocity ... tím spíš, že jsem mezitím zjistila, že ne všichni, kdo se budou chtít kurzu zúčastnit, mají v pořádku ruce... To už jsem začínala mít strach, co mě čeká.

Na místě samém byla skupinka lidí u umělohmotných stolků a jinak nikde nikdo. Paní, se kterou jsem mluvila, nikde. Najednou ale přece jen vyjel zpoza stolku vozíček a já jsem konečně viděla, s kým jsem vlastně jednala. Velice příjemná paní Jitka mě představila ostatním a začala organizovat zahájení kurzu.

To už se usmíval i můj muž, který tam byl se mnou s tím, že mi pomůže. Očividně byl zvědavý, jak si s tím poradím. Nejprve jsme museli lidi nějak posadit, pak jim vysvětlit, o co půjde, protože ne každý mohl dělat všechno. Moji posluchači přikyvovali a ptali se hlavně na to, co mají dělat, když něco udělat nezvládnou. A já měla strach čím dál tím větší.

Pak jsme konečně začali tvořit. A začalo to krásné. Nikdy jsem neviděla a nezažila lidi s takovým elánem a s takovou chutí něco dodělat, dotáhout věci do konce a nepoddat se problémům. Byla jsem moc překvapená - barvy se míchaly skoro samy, předchystané vitrážky s předmalovanými guttovými obrysy zůstaly ležet bokem jako příliš snadné a obyčejné, nebo si je rozebrali členové doprovodu s tím, že pro ně jsou složité až moc ... a na mě zbylo, abych hlavně dávala pozor, co kdo kde potřebuje podat. Původně jsem měla na mačkanou metodu nachystané šály, které jsou přece jen menší a snadnější na manipulaci, ale hned po úvodních pokusech bylo jasné, že šátky zvládneme hravě také. Výsledek vidíte na prvním obrázku...

Nejhezčí část odpoledne nás však teprve čekala. Díky tomu, že na terasu, kde kurz probíhal, svítilo sluníčko, dělaly barvy doslova divy, a ještě před ukončením kurzu jsme mohli rozbalit první šátečky a šálky. Lidé se sesedli do půlkruhu, vzájemně si chválili výsledek, a nakonec jsme dosušili a rozbalili všech dvacet šátků a prohlédli a kolektivně schválili všechny šály a všechny hedvábné vitráže.

A tak jsem odjížděla mnohem bohatší, než jsem přijela - bohatší o tu pohodu, o tu neuvěřitelnou chuť do života, kterou měli tihle lidé, bohatší o ... o slunce v duši. Konečně jsem zjistila, co to vlastně znamená.

    
Reklama