„Po vejšce jsem sháněla byt za rozumnou cenu někde poblíž centra. Nakonec jsem ale usoudila, že si ho nemohu dovolit a u přítele jsem v tu dobu bydlet nemohla. Rozhodla jsem se tedy pro nejschůdnější řešení, a tedy že si pronajmu pouze pokoj v bytě, kde bude kromě mě bydlet ještě někdo další. Nedělalo mi to až takový problém, protože jsem na spolubydlení byla zvyklá z kolejí. Narazila jsem na inzerát, který podala právě Andrea, a zanedlouho poté jsem se k ní do bytu nastěhovala.“
Foto: Shutterstock
Z Andrei a Patricie se nestaly vyloženě kamarádky, ale rozhodně si nemohly jedna na druhou stěžovat. Snažily se vycházet si vstříc a bydlelo se jim nějakou dobu hezky.
„Andrea se zdála být skvělou spolubydlící. Z kolejí jsem byla zvyklá na ledacos – kouření na chodbách, neumyté nádobí, vlasy v odtoku, … Andrea po sobě uklízela, zbytečně se neroztahovala a byla na mě vždycky milá. Sice jsme se tolik nebavily, ale když už jsme spolu nějaké to slovo prohodily, docela jsme si rozuměly. Když proto můj tehdejší přítel o bydlení přišel, šla jsem za ní s prosbou, zda by u nás nemohl nějakou tu dobu, než si zase něco najde (nebo si najdeme něco společného) bydlet.“
Andrea bez většího zaváhání souhlasila a Tomáš se tak ihned nastěhoval. K překvapení všech (a hlavně Patricie) spolu začali všichni tři trávit více času.
„Když třeba Andrea vařila, přišla se nás zeptat, zda si nedáme taky. To nikdy předtím neudělala. Tyhle laskavosti jsme jí samozřejmě opláceli. Někdy zašla k nám do pokoje na skleničku nebo film, jindy jsme všichni tři vyrazili na brusle. Po čase jsem si začala všímat, že si mají co říct i beze mě.“
Největší překvapení však mělo teprve přijít. Zhruba po půl roce bydlení ve třech se Patricie vrátila domů a slyšela Tomáše a Andreu, jak si povídají u ní v pokoji. Zaklepala a vešla dovnitř.
„Nechápala jsem, co u ní dělá. Navíc tuším, že tou dobou ani neměl být doma. Prostě jsem se rozhodla, že se půjdu podívat. Když jsem vešla do pokoje, pamatuju si, že seděli vedle sebe na její posteli a povídali si. Byli oblečení – to jsem si oddechla. Nicméně mi záhy oznámili, ať si sednu, že mi musí něco říct. Vylezlo z nich, že se do sebe zakoukali a že bychom tu už ve třech dál bydlet neměli. Nevěděla jsem, co na to říct, chvíli jsem doufala, že se se mnou chce Tomáš už konečně odstěhovat, jen aby neměl Andreu na očích. Pak jsem ale pochopila, že se chce po mně, abych odešla. Samozřejmě jsem se sbalila a odešla, co jiného jsem měla dělat? Už je to ale nějakou dobu a já to stále nedokážu pochopit, natož zpracovat. Připadá mi to jako ta nejsprostější věc na světě a zajímá mě, jestli si třeba někdo neprošel podobnou zkušeností,“ uzavírá Patricie.
Zdroj info: Respondentka Patricie
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Ve dvaceti prostě člověk hledá... Místo pro život, stálou práci, partnera, bydlení. To všechno se mění, často ze dne na den. Ale právě to mládí a neukotvenost dávají zároveň sílu se se změnami vyrovnat.
Patricie z článku to měla težší v tom, že zároveň přišla o dobré bydlení i o partnera, tedy dvě výrazné ztráty v jednu chvíli. Ale pokud doslova neskončila na ulici, tak je to jen zkušenost. Jedna z mnoha, které mladý člověk udělá a které ho zformují v úžasnou osobnost, kterou v dospělosti bude.
Co člověk ve 20 vnímá jako zradu, tomu se o 20 let později možná v duchu jenom pousměje. Její pocity dokážu pochopit, ale může být ráda, že se zbavila nestálého partnera, který má problém s bydlením. A ze srdce jí přeju, aby tato zrada zůstala opravdu tou největší zradou, které se na ní život dopustí. Měla by v tom případě totiž absolutně bezvadný život!!
Kdo je vlastně majitelem bytu? (rozchod beru hákem) Ať už jsou podnájemníci všichni tři nebo je majitelkou A., musejí mít přeci smlouvy .... to přeci nejde jen tak - já tady budu bydlet???
I to se stává. Všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba ten "přítel" nebyl až tak dobrý, jak jste si myslela.
Můžeš být naštvaná, ale nelituj. Co s dospělým chlapem, který není schopný půl roku sehnat bydlení?
Hele - a proč je to "ta nejsprostější věc na světě"? Protože je to spolubydlící? To ale přece není žádný závazný vztah. Přebrat chlapa mohla Patricii kterákoli jiná žena. To by sprosté nebylo? Tady s Andreou ani nebyly kamarádky, prostě to byla normální cizí osoba, se kterou Patricie sdílela byt z finančních důvodů. Ten chlap tam navíc kysnul půl roku, to si za tu dobu nedokázali s Patricií najít jiné bydlení? On jistě nepřišel o bydlení ze dne na den, měl nějakou výpovědní lhůtu, nepochybně v řádu měsíců, takže kdyby stál o společné bydlení s Patricií, dávno si to mohli oba společně zařídit. Od pána je nečestné a nesportovní, že si začal s Andreou, přestože byl zadaný, ale takových příběhů je třináct do tuctu. Lidi se prostě rozcházejí. Proč je tedy tento příběh "ta nejsprostější věc na světě", když je to klišé, jaké se děje denně?