Schizofrenie mě zavedla do světa podivných bludů

Můj úspěch vyvolal závist a pomluvy
Rodiče mi odmala říkali, že jsem dítě Štěstěny a asi to byla pravda. Měla jsem talent na jazyky, výborně se učila, a i když jsem měla samé jedničky, děti se mě nestranily a byla jsem, jak se tehdy říkalo, oblíbená v kolektivu. Po dokončení studia jsem nastoupila do zahraniční firmy a postupně se díky svým schopnostem vypracovala na již zmíněný post hlavní manažerky. Což se neobešlo bez závisti a pomluv. „Magdo, copak nevíš, že úspěch se neodpouští a plodí závist a pomluvy? Každý jen vidí peníze, ale že v práci trávíš dvanáct i víc hodin, místo volných víkendů jezdíš na školení, díky služebním cestám jsi často mimo domov a nemáš čas na soukromý život, to už nikdo nevidí!“ zastávali se mě rodiče, kdykoliv jsem si postěžovala. Snad abych sobě, kolegům a hlavně nadřízenému dokázala, že si významné místo zasloužím, pracovala jsem s ještě větším nasazením a v práci málem spala.

Vztahy pro mě byly jen ztrátou času
Stres, nedostatek spánku a špatná životospráva si nenápadně začaly vybírat svou daň. Začala jsem mít zdravotní problémy, kterým jsem ale dlouho nevěnovala pozornost. „Peníze jsou jedna věc, ale zdraví máš jen jedno! A ne že si letos zase vezmeš jen pár dnů dovolené. Potřebuješ si odpočinout jako sůl,“ dělala si o mě starosti máma. I já cítila, že potřebuju „vypnout“ a na dvanáctidenní dovolenou v luxusním přímořském letovisku jsem se těšila. Jenže místo očekávaného odpočinku jsem se opět ocitla ve stresu - myšlenkami jsem neustále byla v práci. Nebyl den, abych do firmy několikrát za den nezavolala, neodeslala spoustu e-mailů či sms zpráv. I proto jsem cestovala a žila sama - nikým jsem nechtěla být rušena, nikomu se přizpůsobovat, dělat kompromisy. Práci jsem podřizovala vše a cokoliv, co mě z ní vyrušovalo, lásku nevyjímaje, jsem „likvidovala“. Přestala jsem se scházet s kamarádkami a přáteli a s hanbou musím přiznat, že i návštěvy u rodičů mě časem začaly obtěžovat.

Ke strachu se přidaly sluchové halucinace
Stále častěji jsem byla nucena užívat léky na bolest hlavy, žaludku a později i na uklidnění nervů a na spaní. Svoje povinnosti jsem zvládala, ale stálo mě to čím dál víc sil. Byla jsem nervózní, podrážděná, nejistá, začali mi vadit lidé. Změny mého chování si všimli nejen zaměstnanci, ale i můj nadřízený. „Magdo, nechci se vás dotknout, ale poslední dobou se mi zdáte rozhozená a nesoustředěná. Jste v pořádku?“ Bylo mi hrozně! Brala jsem to jako kritiku mé práce a s tím se moje ješitnost nedokázala vyrovnat. Od toho dne jsem antidepresiva, která mi předepisoval můj známý lékař, brala denně a dávala si velký pozor, abych na své okolí působila vyrovnaně a energicky. Nějaký čas mi přetvařování vycházelo, ale únava, umocněná stresem, špatnou životosprávou a kvantem užívaných léků dosáhla obludných rozměrů. Navíc jsem začala dělat chyby. Spoustu chyb! Mnohokrát jsem nedodržela termíny, neukládala důležité dokumenty, nereagovala na e-maily, zapomínala na schůzky s obchodními partnery... Do práce jsem začala chodit s obavami – byla jsem přesvědčená, že se proti mně všichni spikli, škodí mi, usilují o moje místo. A mělo být hůř!

Nemoc mi deformovala mysl i duši
Začala jsem mít sluchové halucinace. Hlasy mě naváděly ke špatným rozhodnutím, varovaly před nepřáteli, kteří mě sledují a chtějí mi ublížit, přikazovaly, abych se nikomu nesvěřovala, s nikým nestýkala. Ovládl mě strach, ale také agrese a nenávist.  S podřízenými jsem mluvila jen v krajních případech a vše řešila e-maily, neustále jsem je pozorovala, a když odešli domů, slídila jsem v jejich stolech a pokud to bylo možné i v počítačích. Kdykoliv jsem musela opustit kancelář, z obav ze sabotáže mé práce jsem vypínala počítač (heslo jsem znala jen já), zamykala stůl, skříně, všude s sebou nosila kabelku s osobními věcmi. Čím víc byli podřízení z mého chování nervóznější, tím víc jsem si byla jistá, že to jsou zrádci a zloději mých myšlenek. Moje „divné“ chování začali vnímat i rodiče. Kontakt s nimi jsem omezila na telefonní hovory, které stále častěji neměly hlavu, patu. „Magdo, máš nějaké zdravotní, nebo pracovní problémy? Vyhýbáš se nám, a když s námi výjimečně mluvíš, vedeš divné řeči. Máme o tebe strach, svěř se nám.“ Jednou mi praskly nervy a hystericky jsem na mámu zařvala, aby ze mě netahala informace, které jsou tajné. Druhý den jsem rodičům zavolala, a protože jsem díky lékům byla klidnější, omluvila jsem se a svoji podrážděnost i nelogické řeči jsem svedla na přepracování a únavu. Šlo to se mnou z kopce - nezvládala jsem ani život, ani práci. Nebylo divu, že jednoho dne mi nadřízený naznačil, že má obavy o moje zdraví a nařídil mi neplacené volno. To mě utvrdilo v tom, že i on patří mezi moje nepřátele a chce se mě zbavit!

Čtěte také: „Moje žena mě přivedla do blázince,“ svěřuje se Jan (46)

Ze spárů schizofrenie mě dostala nehoda
Nucené volno asi bylo poslední kapkou a můj stav se rapidně zhoršoval. Byla jsem si jistá, že mě neustále někdo sleduje, chce unést, zabít a sluchové halucinace mě v mých obavách jen utvrzovaly. Když do mě jednou na ulici nechtěně vrazil muž v maskáčích, v panice jsem se bezhlavě rozeběhla na frekventovanou silnici... To, že jsem skočila pod auto, si nepamatuju. Lékaři záhy poznali, že daleko závažnější než zlomená ruka a otřes mozku je moje „zraněná“ mysl. Jakmile to můj zdravotní stav dovolil, byla jsem převezena na Psychiatrickou kliniku, kde u mě byla diagnostikovaná paranoidní schizofrenie. Léčba antipsychotiky, skupinové terapie a hlavně velká psychická podpora rodičů mě krůček po krůčku zbavovaly trýznivých halucinací a bludů a v rámci možností mě navrátily do „normálního“ světa.

Poděkování…
Jsem lékařům a svým rodičům moc vděčná a touto cestou jim ještě jednou děkuji. Nejen za podporu a pomoc, ale i za to, že v mnoha případech se stali mojí pamětí a díky jejich vyprávění a postřehům jsem mohla napsat svůj příběh. Moc mi pomohla i sociální rehabilitace, která lidi se schizofrenií motivuje a učí, aby byli schopni se znovu zapojit do pracovního procesu, normálně fungovat v životě mezi lidmi. Že to nebylo zbytečné, je jasné z toho, že zase pracuji ve firmě, ze které jsem kvůli nemoci musela odejít. Šéf mi zařídil místo v podatelně a třebaže pracuji jen na půl úvazku a oproti manažerskému místu beru zanedbatelný plat, jsem za tu šanci moc vděčná. K blížícím se osmatřicátým narozeninám si moc přeji, aby se nemoc už nevrátila, potkala mě spousta hezkých věcí, a taky láska...
 
Schizofrenie je závažná duševní choroba. Provází ji změna myšlení a vnímání reality, objevuje se úzkost, bludy a halucinace.

Nespecifické obtíže - plachost, sociální stažení s chudým vztahem k vrstevníkům, depresivní nálada, vztahovačnost, emoční oproštění. Tyto příznaky se mohou projevit buď akutně, nebo jejich rozvoj může být postupný.

Dědičnost hraje velkou roli při vzniku choroby. Schizofrenií trpí přibližně 1% světové populace.