Seděli jsme s rodinou v cukrárně. Dali jsme si dortíky, džusíky a kafe... a snažili se vytvořit takovou tu pěknou rodinnou chvilku. Dcera byla u vytržení a cpala se větrníkem…

 

Když se jím docpala, a i na záchodě jsme už dvakrát byly (muselo se pro klíč k prodavačce a pak odemykat – to se jí strašně líbilo), začalo se naše dítko rozmilé nudit. A s nudou přicházejí trable a vypjaté nervy. Nezabrala ani nabídka protější skleněné výlohy hračkářství, další dortík jsme museli zakázat a bumbání už taky hlučně dosrkala. Začala řešit zábradlí, které stávalo ze zavěšeného řetězu na dvou tyčích. I přisedl si vedle pán, kterého by většina z nás (včetně mě) nazvala homelesákem…

 

Zábradlí se za chvíli začalo kácet a řetěz se sunul k zemi. Právě jsem se jala zasáhnout, když jsem si všimla, že „pan homelesák“ říká něco tomu mému zlatu. To na něho hledělo s pusou otevřenou a já sledovala měnící se výraz. Nemohla jsem slyšet, odhadovala jsem celou situaci právě jen podle obličeje dcery. Pak se stal zázrak, zábradlí bylo uvedeno do původního stavu, a to bez odmlouvání a  řevu. Dcera se ke mně navrátila a byla úplně klidná, se situací smířená…

 

„Pan homelesák“ zaujal mojí pozornost. Měl šaty velmi ošuntělé a z kapsy mu koukaly noviny. Na hlavě kšiltovku a pod ní smotané šedé vlasy. Vousy stejné barvy mu sahaly až do půlky světle šedé, seprané, ale čisté vesty. Na židli měl pověšený batoh, trochu otřepaný. Dal si kafe a pročítal si nějaký malý notýsek…

 

„Mami, já toho pána neznám,“ zahlaholilo dítko a pořád hosta u vedlejšího stolu sledovalo. Ten po chvíli vstal, sebral ze stolu nějaký talířek a když procházel vedle našeho, tak přibral i nějaké papírky od cukrů. Prostě tam trochu poklidil. Než si znovu usedl, vytáhl z kapsy malé autíčko.

 

Dal ho mému robátku, které samozřejmě nepoděkovalo. Podíval se na ni upřeným, ale ne zlým pohledem. Vysvětlil jí, že ten pán v tom autíčku se jmenuje zelený Pepíček. Tato informace byla samozřejmě s absolutní soustředěností přijata a Pepíček začal drandit po našem stole. Převrhl, co mohl, ale dítko bylo šťastné.

 

Za chvíli jsme odcházeli a ještě jednou se u „pana houmelesáka“ ujistili, že Pepíček i s autíčkem je už navždy náš. Dcera poskočila a tomu zarostlému pánovi, „kterého nezná“, radostně zamávala. On jí popřál hezký den a zamával…

 

Ať mi nikdo neříká, že šaty dělaj člověka…