Seděli jsme s rodinou v cukrárně. Dali jsme si dortíky, džusíky a kafe... a snažili se vytvořit takovou tu pěknou rodinnou chvilku. Dcera byla u vytržení a cpala se větrníkem…
Když se jím docpala, a i na záchodě jsme už dvakrát byly (muselo se pro klíč k prodavačce a pak odemykat – to se jí strašně líbilo), začalo se naše dítko rozmilé nudit. A s nudou přicházejí trable a vypjaté nervy. Nezabrala ani nabídka protější skleněné výlohy hračkářství, další dortík jsme museli zakázat a bumbání už taky hlučně dosrkala. Začala řešit zábradlí, které stávalo ze zavěšeného řetězu na dvou tyčích. I přisedl si vedle pán, kterého by většina z nás (včetně mě) nazvala homelesákem…
Zábradlí se za chvíli začalo kácet a řetěz se sunul k zemi. Právě jsem se jala zasáhnout, když jsem si všimla, že „pan homelesák“ říká něco tomu mému zlatu. To na něho hledělo s pusou otevřenou a já sledovala měnící se výraz. Nemohla jsem slyšet, odhadovala jsem celou situaci právě jen podle 
„Pan homelesák“ zaujal mojí pozornost. Měl šaty velmi ošuntělé a z kapsy mu koukaly noviny. Na hlavě kšiltovku a pod ní smotané šedé vlasy. Vousy stejné barvy mu sahaly až do půlky světle šedé, seprané, ale čisté vesty. Na židli měl pověšený batoh, trochu otřepaný. Dal si kafe a pročítal si nějaký malý notýsek…
„Mami, já toho pána neznám,“ zahlaholilo dítko a pořád hosta u vedlejšího stolu sledovalo. Ten po chvíli vstal, sebral ze stolu nějaký talířek a když procházel vedle našeho, tak přibral i nějaké papírky od cukrů. Prostě tam trochu poklidil. Než si znovu usedl, vytáhl z kapsy malé autíčko.
Dal ho mému robátku, které samozřejmě nepoděkovalo. Podíval se na ni upřeným, ale ne zlým pohledem. Vysvětlil jí, že ten pán v tom autíčku se 
Za chvíli jsme odcházeli a ještě jednou se u „pana houmelesáka“ ujistili, že Pepíček i s autíčkem je už navždy náš. Dcera poskočila a tomu zarostlému pánovi, „kterého nezná“, radostně zamávala. On jí popřál hezký den a zamával…
Ať mi nikdo neříká, že šaty dělaj člověka…
Nový komentář
Komentáře
Souhlasím s Jerunou. Když se podíváte ve vlaku - maminka sedí a čte si, dítě otravuje okolí. Maminka mu buď vynadá nebo naplácá. Kdyby si s ním hrála nebo povídala, nestalo by se to. Na ulici stojí dvě ženy, jedna má 5-7 leté dítě. Ty dvě se baví už půl hodiny, musí probrat všechny drby a občas jen zaječí na dítě ať klidně stojí. Když si dítě hraje nebo dělá něco, co je zajímá, nezlobí. Na tenhle problém bylo podle mě jediné řešení. Jakmile rodiče zjistili, že dítě nezvládají, měli se sbalit a jít.
No, vyjímka potvrzuje pravidlo....
Šaty dělaj člověka... jen na ten prvný dojem,pak už si to pozna co je to za člověka.
Mojí známé se po roce vrátila 17ti letá dcera ze studia na střední škole v USA.Je z ní nešťastná ona i manžel. Holka byla rok svým pánem a úplně odvykla nějakému režimu v rodině,teď jí dělá problémy i vyndat nádobí z myčky,na matku se utrhuje jako na kamarádku.Můj názor je liberální výchova v mantinelech.Moje děti bez slůvka "prosím" a "děkuji" nic nedostaly,to je snad to nejzákladnější.
Gabi: proč úředník nebo pedagog?
gerda: taky jsem stará škola. Proto mě ten článek rozčílil
Jinak restaurace a kavárny musí znát děti od kojeneckého věku - pak jsou tam jako doma.
Ale podle popisu to byl spíš samoobslužný bufet či co. Co by tam jinak "pohádkový dědeček" dělal, že jo?! 
No šaty člověka opravdu nedělají, resp. luxusní oblek vola a gaunera nezachrání, ale opačný extrém je taky síla. Stačí si vzpomenout na Cimrmana - "záplatované, ale čisté šaty" - když potkám někoho, který se evidentně nemyl, košili má několik dní a oblek neviděl čistírnu dost dlouho, není to homeless ale třeba úředník nebo pedagog, tak to opravdu nechápu.
Olynth: no jo, já jsem stará škola, takže jsem dětem nějaké výtržnosti netrpívala. Teď jsou mravy volnější, ale souhlasím s tím, že člověk si může dovolit jen to, co neobtěžuje okolí. I maličké dítě to dokáže pochopit. Zlobíš=odejdeš.
gerda: MMCH, ne každý, kdo není oblečený podle poslední módy je homeles. Na VŠ jsme měli profesora na cizí jazyky, který tak vypadal (možná odpovídá i popisu
), ale na rozdíl od nás čistě oblečených měl státnici z dvanácti cizích jazyků a dalších dvanáct plynně, sice bez státnice, ovládal. On měl svojí afrikanistiku a oblečení mu bylo šumák, Ale byl to člověk s velkým Č
gerda: mně zaráží takový věci, jako že holčička vesele boří zábradlí, pak autíčkem převrhne všechno, co je na stole. A maminka se rozplývá nad nějakým "houmelesákem", jak dokáže holčičku zabavit. Já mám kluky dva roky od sebe. Teď už jsou velký, ale do restaurace jsem s nima klidně šla, když jim byly 4 a 2 roky. Jakmile se začali vrtět, zaplatili jsme, sbalili kufry a pryč.
Olynth:problém je v tom, že my ten příběh vidíme jenom napsaný. Ve skutečnosti to bylo určitě trošku jinak. To je ta ošemetnost tisku, co je psáno, to je dáno! Já kolikrát taky něco napíšu, odešlu, a pak na to hledím, že jsem to takhle přece nemyslila a že to poskytuje různý výklad. Čeština je potvůrka záludná.
K článku mám sice jisté výhrady, ale moc nechápu některé rekace: to jako čekáte, že malé dítě bude sedět hodinu na zadku a ani se nepohne? Nebude mluvit? Nebude hledat nějakou zábavu?
To by to musela být panenka a néé živé dítě, to přece nemá nic společného s vychovaností nebo nevychovaností 
. Jezdit po stole autíčkem nám dovolili i v luxusní restauraci - ještě číšník sám ochotně vyšrouboval hračku z obalu a měl radost, jak si děti hezky hrají. 
gerda: já to taky tak pochopila. Ale poděkovat a pozdravit by měli všichni automaticky. Třeba i maminka tomu houmelesákovi za to, že dokázal srovnat a zabavit její dceru.
Olynth: já to chápu jako mírnou nadsázku, řečnický obrat - ne schválení situace, že dítě neděkuje. Tak se to prostě někdy říká... a SAMOZŘEJMĚ používá tam, kam to nepatří:)
Jak "samozřejmě nepoděkovalo"? Poděkovat je samozřejmost, ne
To je hrůza, dneska je to jeden naštvávací příspěvek za druhým
melsi: copak u nás, ale v cizině je to prý mnohem větší problém. Já měla pocit, že děti na rozdíl od výchovy mé matky rozhodně neterorizuju a věčně neomezuju a nepřikazuju,že naopak mají cosi jako zde popsanou "demokratickou výchovu", ale chlapci se chovali od malička na veřejnosti a zvláště ve škole velmi slušně, ačkoliv jsme je k tomu nijak zvlášť nevedli.... Asi příklad, náhoda, geny
nevím....
gerda:
Rikina: já bych řekla, že tak hrozná holčička nebude.. to bylo jen pro vykreslení situace..
gerda: ten jí to natřel!
Tak teď už to víte, že to není v šatech, a jestli to dítě nezačnete trochu vychovávat, bude mít těžkej život, a rodiče taky
Takový robátka, co obrátěj cukrárnu naruby, neumí poděkovat ani pozdravit, a rodiče se jich nevšimnou, zabraný do důležitých hovorů u kafe, to je smutná realita... homelesák není vždycky po ruce 