Rodiče jsou odsouzeni k věčným obavám a starostem o své děti. Jenže někdy je strach natolik ochromující, že zasahuje do života až příliš. Šárka (39) se bojí o svého syna tak, že mu zakazuje jeho záliby. Co si o to myslí psycholožka?

„Viktor je jedináček, tak se nikdo nesmí divit, že na něho dávám takový pozor,“ říká Šárka, která se svého, dnes už čtrnáctiletého, syna odmalička snažila všemožně ochraňovat. Pro jistotu nejezdil na dětské tábory, nechodil se s kamarády koupat a byl v podstatě pod neustálým dohledem. „Kdybych nevěděla, co dělá a kde je, zešílela bych strachy. I tak se mi v hlavě často odehrávají scénáře, co by se mohlo stát. Jenže čím je starší, mám na něj stále menší vliv,“ přiznává s tím, že jejich roztržky vygradovaly o letních prázdninách.

lhář

„Kamarád ho zbláznil do horolezectví! Když za mou přišel, že by potřeboval koupit vybavení, aby si ho nemusel půjčovat, byla jsem na mrtvici. Domlouvání, aby zbytečně neriskoval a našel si jinou zábavu, nezabíralo. Tak dostal jasný zákaz. I za tu cenu, že na mě byl naštvaný. Mně to uklidnilo. Ovšem jen do té doby, kdy jsem zjistila, že mi lže a lézt chodí tajně! Nevím už, co si s ním počít. Hrozně mě tím zklamal a já teď trnu, kdy se mu co stane,“ trápí se Šárka, která už svého syna nemá pod kontrolou, jako dřív.

Co na to odborník?

Opravdu Šárka svou úzkostlivou péčí synovi prospívá, nebo i zde platí, že všeho moc škodí? Na to jsme se zeptali psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.

„Chápu obavy matky o jediné dítě. Ale na druhou stranu, pokud se má něco stát, tak se to prostě stane. A ani rodič stojící vedle dítěte nemá šanci tomu zabránit (bohužel osobní zkušenost).

Zkušenost říká, že omezováním dítěte a přehnanými ochranitelskými sklony je dítě ještě více znejišťováno a rozhodně není připravováno na běžný život, který je plný nástrah a překážek. V tomto konkrétním případě bych jako i v mnoha jiných doporučila synovu nebezpečnou zálibu tolerovat, ale mít ji pod rozumnou kontrolou. Jako vhodný, třeba i vánoční, dárek bych zkusila zvážit lezecký výcvik s řádně certifikovaným instruktorem a pod jeho vedením osobně vidět synovy první pokroky a zároveň si nechat poradit při pořizování pořádné lezecké výbavy.

Strach o dítě mají matky pořád, ale jedinou možností, jak jej zvládnout, je snažit se minimalizovat rizika. Tím, že syn bude chodit lézt tajně, se riziko rozhodně nezmenšuje.

V každém případě je tedy dobré dohodnout si se, že jeho lezecké výpravy nebudou tajné. Měl by vám je předem hlásit včetně informací, s kým jde, kam jde a kdy se vrátí. Je to prostě kompromis, který je alespoň nějakou jistotou, že syn bude mít k matce i nadále důvěru, snad jí nebude lhát a jednou i ocení, že při něm stála a podpořila jej.

To máte jako u práce s nožem. Vždyť dítě se může říznout! Taky mu budete navždy říkat, že tohle je nůž a na něj se nesahá? Nebo raději vysvětlíte rizika a naučíte dítě pod svým dozorem krájet? Kdo tady posuzuje riziko nebezpečnosti? Není náhodou lidí, kteří utrpí vážná zranění při práci s nožem možná více než těch, co se zraní při lezení? A víte, kolik lidí se zabije v autě?“

jitkaPsycholožka a psychoterapeutka Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

TÉMATA:
DĚTI