Láska a jídlo spolu úzce souvisí. Říká se, že láska prochází žaludkem, že ona či on jsou vysloveně k nakousnutí nebo že bychom svého partnera samou láskou sežrali. Také nám ovšem ten druhý může lézt krkem nebo ležet v žaludku. Málokoho by ovšem napadlo vzít tato rčení doslova. Ale i takoví jedinci se najdou.

 

 

 

Kolumbus a Karibové
Pojídání příslušníka vlastního živočišného druhu se odborně nazývá kanibalismus. Může za to Kryštof Kolumbus, který koncem patnáctého století popsal zvyk kmene Kariba z ostrova Guadeloupe pojídat své nepřátele. Protože ovšem kdosi ve Španělsku jméno kmene zkomolil na Kaniba, jsou dnes lidožrouti označováni za kanibaly, nikoliv za karibaly. Správněji bychom ovšem měli v podobných případech mluvit o antropofagii, čili o lidojedství.

Nitroděložní kanibalismus
V přírodě je kanibalismus poměrně vzácný. Vyskytuje se především u dravých živočichů, ale občas i u všežravců - většinou jde o pojídání vlastních mláďat nebo zraněných jedinců. Nejzajímavějším případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků. U těchto živočichů často embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých členovců zase samičky po páření pozřou samečka.

Všude samý kanibal
Kanibalismus mezi lidmi není zdaleka tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. Vyskytoval se nejen u kmenů Papui-Nové Guinei, v Africe, v amazonské pánvi, v Austrálii, na Fidži, na Sumatře a v Polynésii, ale i v Evropě. Zřejmě poslední evropskou kulturou, v níž se praktikoval rituální kanibalismus, byla kultura knovízská z pozdní doby bronzové (cca 1200–750 let př. Kr.). 

 

 

 

Dlouhá prasata
Kanibalismus ovšem není zdaleka překonanou kapitolou vývoje lidstva. V Polynésii se doposud občas lidem říká „dlouhá prasata“, protože lidské maso chutná podobně jako vepřové. Pozorovatelé OSN zase předložili důkazy kanibalismu v občanské válce v Kongu, kdy si domorodí válečníci připravovali jídlo ze srdcí, jater a varlat nepřátel. Kanibalismus zřejmě provozovali i někteří afričtí diktátoři 20. století a mluví se o něm i v době hladomorů v Severní Korei nebo v Rusku.

Kdo bude další?
Známé jsou také případy kanibalismu v Napoleonově armádě, v obleženém Leningradu, nebo příběh námořníků ze ztroskotavší velerybářské lodi Essex - po snězení všech mrtvých mezi sebou posádka losovala, kdo bude dalším chodem, a nakonec byl zachráněn jeden jediný námořník s hromádkou dohladka olízaných kostí.

Miláčku, sněz mě!
Hrůzu, pohoršení i jistou fascinaci budí případy kanibalismu spojeného se sexem, jako je například příběh Němce Armina Meiwese, který nejprve vykastroval a potom zabil a snědl svého přítele Bernda Brandese, a to vše na jeho výslovnou žádost. Oba více než čtyřicetiletí muži se dokonce za tímto účelem seznámili, a i když bylo jejich jednání označeno za zvrácené, soud uznal, že Meiwes nespáchal vraždu, ale „pouhé“ zabití a odsoudil muže k osmi a půl letům vězení.

Statečnost je v srdci, v oku bystrý zrak...
U mnoha národů byl kanibalismus projevem úcty, ať už k přátelům či nepřátelům. Australští domorodci odřezávali měkké části zabitých válečníků, aby si duše neodnesla odvahu, která patří kmeni. Kalifornští indiáni zase jedli na válečném poli popravené nepřátelské náčelníky, aby jim tak projevili úctu. Lidé zkrátka věřili, že vlastnosti toho, koho snědí, mohou přejít na ně.

Těžko říci, jestli vlastnosti, ale rozhodně na kanibala přecházely některé nemoci jeho oběti - například nemoc kuru postihující mozek málem vyhubila některé vesnice na Nové Guinei. Právě ona však naopak prokázala, že skoro všichni máme mezi dávnými předky kanibaly - kultury provozující kanibalismus si totiž vytvořily odolnost na některé choroby spojené s pojídáním lidí a výzkumy ukázaly, že tuto odolnost má v genech zakódovánu skoro celá lidská populace.

Jak se Vám líbí představa, že někdo z Vašich předků byl kanibal? Dokázala byste sníst člověka? Zajímá Vás, jak chutná lidské maso? Odsuzujete kanibalismus, nebo Vám přijde normální? Měl německý kanibal právo sníst svého přítele, když ho o to dotyčný poprosil? Vyhověla byste takové prosbě?

Reklama