Myslíte? Já si to nemyslím a hned vám vysvětlím, proč.

Žiju na malé vesnici, kde si každý vidí do talíře. V mém zaměstnání se denně setkávám s dětmi většinou pubertálního věku, tedy podle mého soudu, neboť mám dva puberťáky doma, v tom nejhorším věku. Mezi námi, nemám tohle označení ráda. Ale je to nejvýstižnější a nejkratší označení pro tyto ještě skoro a už vlastně ne děti.

Jsem ženská zranitelná jako každá jiná. Peru se s životem, jak umím. Snažím se držet hlavu nad hladinou. Není to vždy lehké. Ta chvíle, kdy člověka zabolí, přišla, když jsem, zjistila, že tihle puberťáci, kterým jsem šlápla na kuří oko, našli svoji pomstu v nápisech na zdech, chodnících i vývěskách, které spojovaly moje jméno s velmi vulgarními výrazy. Společně se mnou byly slogany určeny i těm, co těmito frekventovanými místy prošli, tedy vlastně celé vsi. Ulevilo se mi, když přišel milosrdný déšť a nápisy smyl. Ale objevily se nové. To už jsem se přestala zabývat myšlenkou, že kdybych měla chlapa, určitě by se mě zastal, porval by se za moji čest, atd. Překračovala jsem je hrdinně s pohrdáním k ubohým autorkám, které tak vyplňovaly svůj volný čas. A to doslova! Protože přestaly chodit hrát hry na PC do takzvaného internetového centra.

Kde jinde se dá trávit zima na vsi a kde jinde se vyskytují v tak hojném počtu na jednom místě chlapci? A mojí náplní práce je ohlídat tuto mládež, aby PC určené moudře panem starostou pro vybíjení jejich energie neškodným způsobem úplně nezničila. Nevím, jestli ve vsi poklesla vandalská činnost, ale tady je rozhodně "veselo". Nemám žádné pedagogické vzdělání a tak se řídím citem a zkušenostmi získaných se svými dětmi. Většinou si s nimi poradím a v nejhorším případě můžu spoléhat na podporu rodičů.
Ale tyhle dvě dívenky, o kterých se zmiňuji jako o pravděpodobných autorkách! Pravděpodobných proto, že je zrovna nikdo neviděl, ani hostinská, která má obyčejně ze svého okna u pípy přehled. Tak tyhle dvě sestřičky nebyly spokojené s mým dohledem nad střídáním u PC. Spokojený není nikdo nikdy. Největší zájem je vždy o ty nejnovější PC. Obec není tak bohatá, aby mohla koupit PC pro každé dítě zvlášť. To by se omladině asi zdálo nejspravedlivější. Na protesty výtečnic jsem odvětila: "Jestli se vám to nelíbí, nikdo vás nenutí, abyste tu byly." S reptáním, že sem vkročí už jen za mojí kolegyně, se kterou se střídám ob týden, práskly demonstrativně dveřmi. Mně se jen ulevilo. Bez jejich přítomnosti je tu vždy klid. Vím, že ani moje kolegyně není nadšena z těchto věčně nespokojených návštěvnic. Brzy po té mi můj syn vyřizoval, že se mám těšit na Národu. To je tatínek zmíněných holčiček. Pch, toho střízlíka se nebojím. Jen, ať přijde. Docela jsem se těšila, jak mu povím, jak vidím křivdění jeho ratolestem já. Protože tatínek pracuje s mým "bývalým", je mi jeho postoj vůči mně jasný. Ale já jsem děvče nebojácné a vyřídit si s někým něco z očí do očí mi sedí víc, než anonymní nápisy na chodnících. Tatínek nepřišel, ale objevily se pomlouvačné slogany.

Najednou nápisy zmizely, aniž by pršelo. Samozřejmě, že ne zázrakem. Někdy jsou dobří přátelé, v mém případě kamarádky, lepší, než chlap - ochránce. Moje kamarádky přiletěly doslova na košťatech a nemilosrdně vulgarismy rozmetaly na svých úklidových pomůckách. A jako opravdové čarodějnice udělaly poprask svými výhružkami autorům těch zbabělých a nemravných prohlášení a to tak, kdyby náhodou nebyli v doslechu, aby se jim to určitě doneslo. Doneslo, nebo jen holkám došla křída. Dneska mě holky míjely s posměšným úsměvem a aby mi "ukázaly", tak mě nepozdravily stejně tak, jako předtím jejich rodiče.

Reklama