Minulý týden začal nový školní rok a já jsem se musela vypořádat s tím, že moje poslední holátko opustilo bezpečí maminčiny náruče a my jsme doma přes týden osaměli. Světlý okamžik byl, že se mladší dcera kajícně vrátila pod rodičovský krov poté, co si na tři měsíce vyzkoušela, co obnáší tvrdá realita samostatnosti.

    Po červnové maturitě nám rodičům, coby „tvrdě dospělá“, nastínila svou budoucnost po boku svého drahého a odkráčela s hlavou hrdě vztyčenou do svého budoucího růžového světa z naší „šedé reality“ obyčejného života. Ani manželův úraz nebyl důvodem se v naší domácnosti vyskytnout častěji než jednou za tři týdny na hodinku, pochlubit se, jak vše báječně klape a jakou úžasnou brigádu si sehnala. Její protějšek se jejího cvrlikání moc nezúčastňoval a tvářil se vážně a nezúčastněně.

     Při poslední společné návštěvě se už dcera moc nesmála a po straně nadhodila otázku financování jejího dalšího studia. Byla totiž přijata na dvouletou vyšší školu. No, nejdřív jsem řekla, že to doma prohovoříme, ale nakonec jsem řekla, že je přece samostatná a žije s přítelem, který vydělává. Chtěla nám přece dokázat, jak je samostatná. Nevím, jestli mě za to někdo odsoudí, ale když tak pořád proklamovala, že vlastně od nás nic nepotřebuje a jen je omezená v rozletu, můj názor byl „samostatná se vším všudy“!

     Minulý pátek přijela ze školy místo k příteli k nám domů. Potom velice tichým hlasem požádala, zda si může půjčit auto k přestěhování věcí od přítele. Samozřejmě, že jsme kývli. Ani dvouletá známost zřejmě nepřežila opravdový život se všemi důsledky, které se k tomu vztahují. Jen doufám, že když ji realita nezabila, že ji posílila. 

Vikina007 

P.S. Když jsem po jejím odjezdu na internát nahlédla do jejího pokoje, ten nehorázný nepořádek, který údajně dva dny uklízela, mě málem zabil, ale posílilo mě to v přesvědčení, že jestli to po příjezdu okamžitě neuklidí, zabiju já ji.  

Díky za příspěvek, Vikino, aneb vy nás tedy zásobujete, pane Karfík.

Reklama