Sotva se po sametové revoluci otevřely hranice, snad každý toužil vyrazit na nějaké místo, o němž dávno tajně snil... a teď je bylo možné vidět bez problémů a zblízka. Byla jsem ještě pubertální žabec, když jsme s maminou vyrazily na západ.
Paříž, město romantiky a milenců… kdo by pak mohl vyčítat šestnáctileté holce, že se po celodenní procházce metropolí nad Seinou zakouká do pohledného osmnáctiletého Pařížana. Večerní procházka pod Eiffelovkou byla jediné, co jsme spolu stihli prožít. Ale následovalo několik měsíců celkem plodného dopisového přátelství, a tak když nastalo jaro, usedala jsem už já sama samotinká do autobusu, který mě měl odvézt za mou francouzskou láskou. Naše republika ale stále žila ještě v jakési porevoluční euforii, že když se chce, všechno už teď jde. Někteří lidé si ale neuvědomili, že tohle strojům, nástrojům a přístrojům nevysvětlíte.
Náš zájezd byl do Evropy vyslán ve stařičké Karose, která už měla své dávno odslouženo, a tak nejen že nezvládala rychlejší jízdu, ale také měla závratnou spotřebu pneumatik. Shrnuto a podtrženo – jeli jsme pomaleji, než se předpokládalo, cestou jsme třikrát píchli a navíc čekali na hranicích, takže mi už po pár hodinách jízdy začínalo být jasné, že hodinu našeho příjezdu do Paříže nedodržíme a můj milý na mě bude v 9 ráno pod Eiffelovkou čekat marně. V duchu jsem se ujišťovala, že ví, že přijedu a určitě počká.

Zpoždění ale narůstalo, a tak když jsme konečně dorazili do francouzské metropole, jelo se rovnou na hřbitov. Tedy samozřejmě na Pere-Lachaise, ale já už se nemohla dál zdržovat. Dohoda zněla, že si koupím celý zájezd, ale ve skutečnosti se nechám jen přivézt a odvézt; v té době to byla totiž nejlevnější cesta. Průvodkyně mě tedy vybavila radou, jak se metrem dostat pod Eiffelovku a půjčila mi na jízdenku, neboť já přijela do Francie s německými markami, to jediné se totiž u nás “na venkově” dalo sehnat.

Vydala jsem se tedy statečně na cestu metrem, ale nebylo to až tak těžké, a tak jsem zanedlouho vylézala z podzemí u krapánek větší petřínské rozhledny J - jenže – s víc než osmihodinovým zpožděním!!! Devatenáctiletí mladíci bývají vytrvalí, ale že by ten můj byl až tak, jsem ve skutečnosti vůbec nedoufala. Přeci jen jsem si dala pár zkoumacích koleček pod železnou konstrukcí, ale nebyl tam. Znala jsem adresu, a to bylo vše. Francouzsky ani Ň, a tak jsem se začala poohlížet po někom, kdo by mohl ovládat aspoň základní angličtinu jako já. Ale znáte to, všichni se mi v tu ránu zdáli být podezřelí, měli tváře násilníků a nechyběli ani olezlí bezdomovci… sluníčko nad Eiffelovou věží už pro mě náhle nesvítilo. Napadla mě spásná myšlenka – policie! Málem jsem se rozběhla k policistovi, který se ocitl v mém zorném úhlu – bohužel neuměl jinak než francouzsky. Ani druhý uniformovaný muž mi nemohl pomoci a já neměla daleko k tomu plácnout tam sebou na pískem vysypávanou cestičku a začít hezky česky brečet.

Pak jsem uviděla tu dívku. Seděla na lavičce, četla si knihu a vypadala přesně jako Vanessa Paradis. Mohla být jen o málo starší než já, tak jsem se k ní přiblížila a špitla svou prosbičku: ”Please, can you help me?” Mohla mi helpnout, neboť angličtinu ovládala skvěle, a navíc to byla holka - poklad. Bydlela kousek od Eiffelovky, a tak mě táhla rovnou k ní domů. Trochu jsem se cukala - vzdálit se od Eiffelovky, jediné mé jistoty, ale čas letěl a já se nechtěla s místními bezdomovci v noci dělit o noviny, tak jsem šla. Dál už bylo všechno jako v krásném snu. Přešly jsme most a ocitly se v pohádce. Kdo čtete můj seriál ”Dům na předměstí”, pak vězte, že tady jsem našla předlohu. Ne v tom tajemnu, ale v tom nečekaném, co jsem spatřila po vstupu do starého, několikapatrového domu. Byl to opravdu rudý koberec na zemi, prosklené dveře, zlaté kliky a výtah. Solonge, tak se má zachránkyně jmenovala, mě dovedla do jejich bytu, kde byly obrovské místnosti s vysokými stropy, všude ležérní nepořádek, ale také vkusné a nepřeplácané zařízení bytu, to vše mě dostávalo do transu. Pak Solonge sedla k počítači a podle mého lístečku s adresou našla přesnou trasu, kterou musím urazit metrem, a poradila i jak dál. Pak jsme si daly kávu a chvíli si povídaly. Nakonce, když jsem se s ní pokoušela směnit marky, abych měla na metro, mě vybavila ještě franky, za které nic nechtěla, dala mi na sebe telefonní číslo a vyprovodila mě až ke stanici metra. Málem jsem se doopravdy rozbrečela, protože tolik nezištné pomoci a ochoty se mi do té doby ještě nikdy nedostalo, a dodnes si myslím, že ta holka byla možná anděl.
Cestu metrem vám popisovat nebudu, bylo to bludiště, ale já měla mapu, takže jsem zanedlouho stála v žádané čtvrti a díky dalším ochotným lidem se dostala až před dům mého milého Francouze.
Co se dělo dál, tak to už by bylo na jiné vyprávění, a hlavně na jinou rubriku.
Později jsem se dozvěděla, že na mě přítel čekal ne osm, ale sedm hodin, což jsem tak jako tak musela ocenit. Naše – dnes už pouze přátelství – trvá dodnes, ačkoliv už není tak intenzivní, zato je na co vzpomínat.
A můj anděl strážný Solonge? Ta mi zmizela ze života právě tak, jak se objevila. Napsala mi zřejmě špatné telefonní číslo a její příjmení jsem neznala, takže se mi ji už nepodařilo zkontaktovat. Ale do smrti jí budu vděčná za to, co pro mě tenkrát udělala, a nikdy na ni nezapomenu.