V sobotu jsem se probudila do naprosto božského rána. Nastala totiž situace, která je pro každou matku od rodiny tím nejtajnějším a nejkrásnějším snem: Byla jsem sama doma!
Jedno dítě na táboře, druhé na brigádě, pan Jedelský už předchozí večer vyrazil na Moravu za kamarády. Byl přede mnou víkend, během kterého jsem sice měla v plánu spoustu věcí udělat, uklidit a napsat, ale v klidu, svým tempem a s pocitem „tohle jsou konečně prázdniny". Sama přesně nevím, čím to je, moje rodina není nějak extrémně náročná, ale přesto si doopravdy odpočinu, jen když všichni, s odpuštěním, vypadnou. Máte to taky tak?

Začala jsem tedy úklidem. Jak mě těšilo luxování, když jsem věděla, že vzniklý stav zůstane zachován až do úterního večera (než se pan Jedelský vrátí, vezme si večeři k televizi a skropí své okolí drobečky)! Následovalo čištění želvária. To bylo poněkud namáhavější, želvárko má sto litrů, které se musí ručně vynosit v kyblíku do záchoda, vydrhnout, proprat písek a zase deset kyblíků čisté vody nanosit. Ale pouštěla jsem si k tomu pěknou muziku a kráčela s kbelíkem tanečním krokem a s rameny pěkně narovnanými. Pak lehký oběd - zeleninový salát se skvělým sýrem bleu d´Auvergne (omlouvám se, Gentiano), a protože se mezitím mráčky rozpustily a udělal se pěkný pařák, usmyslela jsem si, že se vypravím k přehradě.

Naše přehrada je dlouhá nudle, obklopená lesem. Na jednom konci je vchod na obyčejné koupaliště, na druhém je malá útulná nudapláž. Když jsem sama, chodím skoro pokaždé právě tam - mám to blíž a pak, to stejnoměrné opálení!!! Kromě toho je tam vždycky mnohem méně lidí, skoro žádné ječící děti a nevyřvává tam hudba z ampliónu, což je prostě penězi k nezaplacení.
Takže fajn. Do batůžku tlustou bichli, jablko, láhev vody, osušku a opalovací krém. Na sebe slamák a sandály, kraťasy a nátělník. Konečně léto! Letos sice začalo už někdy začátkem května, pro samou práci, nerváky a uzávěrky jsem si toho ale ještě jaksi nestačila všimnout.

Slečna pokladní se ze své plechové kukaně odstěhovala do plážového lehátka a štůček vstupenek má položený přímo na opáleném bříšku. Usmějeme se na sebe, vyměníme cenné papírky a to už mě ovane ta známá rybniční vůně a neurčitá směs zvuků. Vybírám si místo zarostlé pěkně hustou trávou. Bude se mi dobře ležet na měkkém! Roztahuju osušku, odkládám svršky i spodky a puntičkářsky je rovnám na úhlednou hromádku. Tak, a teď vybalím jablko a knížku a moje blaho bude doko...

„Promiňte, nebude vám vadit, když si na chvíli sednu tady vedle vás?" padl na mě něčí stín.
Vrrr. Jo, bude. Odprejskni, emaile, ozývá se moje vnitřní já. Moje dobré vychování ale ctnostně praví: Ale no tak! Vždyť se jen slušně zeptal. Nemáš důvod na něj být hned sprostá. Na okamžik zaváhám a snažím se na něj zaostřit, on už si ale přidřepl. A to už vidím, že je zle. Je tak o deset let mladší než já, obtloustlý a červený. Selátko. Nahaté selátko se skelným pohledem a s erekcí. Ne moc kvalitní, ale přesto znatelnou.
Ach jo. A na téhle pláži býval vždycky takový klid!
„Nezlobte se, ale já bych byla radši sama," snažím se o zdvořilost. Podle očekávání bez výsledku.
„Nemáte prosím vás nějaký krém na opalování?" dýchá selátko.
„To samozřejmě mám. Chcete ho půjčit?"
„A nemohla byste mě namazat?"
„To tedy nemohla. Jestli chcete, namažu vám záda, jen tam, kam si nedosáhnete."
No jo, jsem blbá, jenomže on už má na těch zádech skoro puchýře. Deset let píšu o škodlivosti slunečního záření a teď bych nechala bližního svého rakovině kůže napospas? I tohle je bližní, i když se to nezdá. Patlám mu emulzi na nedosažitelné části zad a snažím se nevnímat zbytek jeho těla.
„Tak, a teď už byste mě mohl nechat o samotě, co říkáte?" Je to úplně zbytečné, pravděpodobně vůbec nevnímá, co mu říkám. Pot mu stéká po kulaté hlavě.
„A nemohl bych namazat já vás??"
No, dobře, co se dá dělat. Mohla bych udělat skandál, zavolat plavčíka, ale nejsem skandalózní typ. Kromě toho je mi ho tak trochu líto. S rezignovaným povzdechem vstávám a začínám sbírat svoje věci. Na té druhé loučce je taky pěkná tráva. Ale běda, jestli se vydá za mnou!
Naštěstí nevydal.

Den nakonec končil skvěle. Pan selátko byl zapomenut, kráčela jsem k večeru domů prohřátá, voňavá sluncem a nabitá jako akumulátor. Doma čekal prázdný, uklizený byt, v lednici vychlazený meloun. Byl tam už od rána - a zůstal! Za jiných okolností věc nepředstavitelná. Večer nezněly bytem zvuky některé z rozhodujících bitev 2. světové války ani kapela Znouzectnost, ale flétna šakuhači.
Drazí manželé i potomci! Pokud máte maminku aspoň trochu rádi - občas ji opusťte. Najdete ji vyrovnanou a předoucí.

Taky jste ráda sama doma? A kdy se vám to naposled povedlo?
Co děláte, když jste sama doma? Máte nějaké svoje tajné činnosti nebo rituály, které si schováváte na tuhle příležitost?
Nebo jste naopak sama víc, než vám je milé?

Reklama