Vyrůstala jsem ve čtyřčlenné rodině, která se dělila na dva tábory.

Totiž maminku a ségru, které měly rády syrečky, a mě a tátu, kteří jsme je nesnášeli. Tedy nesnášeli, nemohli jsem je prostě ani a hlavně cítit.

 

V dětství jsem byla těmto pachům zpravidla uchráněna, tatínek byl vždy přirozená autorita.

Když zavelel anebo někdy jen dal tušit, že mu něco vadí, bylo to jako svaté přikázání. Maminka se ségrou jedly smradlavé sýry na pavlači anebo si je kupovaly jen ve dnech, kdy byl tatínek mimo domov.

 

Jednou jsem syrečky zkusila ochutnat s kolíčkem na nose a musím přiznat, že mi docela chutnaly. Ale nikdy víc jsem se o tom nepřesvědčovala, jelikož ta pachuť a odér mi tehdy zůstaly snad i pod kůží. Nesnáším ten smrad, a to ani teď, když jsem už pár let vdaná.

 

Můj manžel bohužel patří do skupiny vášnivých pojídačů všech druhů smradlavého sýra.

Tajně a potutelně si s mou maminkou předávají tipy na nové druhy syrečků, a dokonce je nějak kombinují do sklenic. Ty pevně uzavřou a dají kamsi dozrát. Dozrát! Považte, co se ve sklenici utvoří za směsici těch nejvýraznějších pachů. A kam s tou sklenicí, že? Když manželka stále prosazuje svá práva na vůni domova…

 

Často se mi tedy stává, že ihned po příchodu domů začnu čmuchat.

Ani po tolika letech mi nikdy nenapadne, že ten podezřelý puch mohou vydávat dobroty mého muže. Proslídím celou předsíň, protože se mi zdá divné, že by mohl být původ pachu vzdálen. Pak chodím po celém bytě, ale to ještě stále zaměřuji na případný mokrý-zatuchlý hadr nebo podrážky bot. Co by to tak mohlo…

 

Zase tu někde jsou!!! Dojde mi časem a jdu už na jisto. V zimě najdu sklenici pečlivě zašitou vzadu ve špajzu, v létě je většinou na parapetu okna…

Nadávám a není mi to nic platné. Má autorita vůbec nefunguje, manžel si svou mňamku zkrátka nedá vzít. A víte, co je nejhorší?

 

Máme dvě dospívající děti.

Obě jsou po manželovi, nebo snad po mé mamince v tomto případě, a obě kují syrečkové pikle s tatínkem. Nadšeně pěchují syrečky a romadúry do sklenic a těší se, až si je zdlábnou s měkkým chlebem.

 

Vzdala jsem to a chodím doma s kolíčkem na nose. Po jejich svačince vehementně větrám a honím všechny do koupelny…

 

Zdá se tedy, že máme doma také dva tábory. V tom druhém jsem bohužel jen já...

 

Autorita těch mých tří miláčků je na tu mou přeci jen přesila…

Reklama